Před pár lety jsem objevil zajímavý apoštolský list vyprávějící o mém patronovi sv. Vladimírovi, knížeti kyjevském. Ptal jsem se vícero lidí i mezi řeckokatolíky, jestli tento list neznají či jestli dokonce neví o jeho překladu. Nemohl jsem se kladné odpovědi dopátrat, proto jsem ke cti sv. Vladimíra, jeho babičky sv. Olgy, svatých soluňských bratří Cyrila a Metoděje jakožto i jejich žáků, svatých Gorazda, Klimenta, Nauma, Angelára a Sávy,  kteří zvláště na svědomí mají pronikání křesťanství k jiho- a východoslovanským národům, přeložil tento apoštolský list bl. Jana Pavla II. o Křtu Kyjevské Rusi a jeho významu pro celou Církev svatou. Tento překlad z latinského originálu s přihlédnutím k italštině je pracovní a neoficiální, ale dovoluji jej libovolně šířit a využívat k dobré věci.

Zvláštní aktuálnost má tento list právě letos, kdy slavíme výročí 1150 let od příchodu sv. Cyrila a Metoděje na Velkou Moravu, protože ukazuje na další z plodů této vzácné misie.

Apoštolský list

Euntes in mundum

Svatého otce Jana Pavla II. k tisíciletému výročí od Křtu Kyjevské Rusi

 

I

Sjednoceni ve svátostné milosti

1. Jděte do celého světa, učte všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého (srov. Mk 16,15; Mt 28,29).

Od hrobu svatých apoštolů Petra a Pavla v Římě katolická Církev touží vyjádřit o Boha Jediného a v Trojici hlubokou vděčnost, že tato slova Spasitelova za tisíc roků dospěla k řece Dněpru, do Kyjeva, hlavního města Rusi, jejíž obyvatelé za panování knížete Vladimíra následujícího kněžnu Olgu byli prostřednictvím svátosti křtu přičleněni ke Kristu.

Podle příkladu mého předchůdce Pia XII. blahé paměti, který oslavil 950. výročí Křtu Rusi (srov. Pius XII: Dopis kardinálu Eugeniovi Tisserantovi, sekretáři Kongregace pro Východní církve z 12. 5. 1939: AAS 31 [1939] 258-259) toužím tímto dopisem vyjádřit chválu a vděčnost nevýslovnému Bohu Otci, Synu a Duchu svatému, že povolal k víře a synovské milosti syny a dcery mnohých lidů a národů, kteří přijali křesťanské dědictví ve křtu v Kyjevě. Jsou to především národy Rusů, Ukrajinců, Bělorusů ve východních oblastech Evropy. Prostřednictvím od Kyjevského křtu započaté služby Církve se rozšířilo toto dědictví za Ural i k mnohým národům severní Asie až k břehům Tichého oceánu či dokonce i dále. Vpravdě se tak naplnila slova: až na konec světa pronikl jejich hlas (srov. Řím 10,18).

Vzdávajíce díky Duchu svatému, který sestoupil o Letnicích, za toto rozšíření křesťanství, jež se počalo léta Páně 988, chceme nejprve soustředit naši pozornost na spasitelné tajemství samotného křtu. Jak učí Kristus Pán, je to svátost znovuzrození „z vody a z Ducha“ svatého (Jn 3,5), které uvádí člověka do adoptivního Božího synovství v království věčném. Svatý Pavel mluví o křtu jako o „ponoření do smrti“ Vykupitele, abychom spolu s Ním byli vzkříšeni k novému životu v Bohu (srov. Řím 6,4) Tak tedy východní slovanské kmeny, které obývaly velkoknížectví Kyjevské Rusi sahající až k Novgorodu, když byly ponořeny do vody křtu svatého, uvěřily, že pro ně nastala ona plnost času (Gal 4,4) v spasitelném plánu Božím. Pronikli k nim poselství o „velkých činech Božích“ a tak jako v Jeruzalémě i jim zasvitly Letnice (srov. Sk 2,37-39): ponořením do křestní vody zakusili „znovuzrozující obmytí“.

Jak je výmluvná v byzantském ritu starobylá modlitba k žehnání křestní vody, která podle východní teologie je považována za připodobněnou té v řece Jordánu, do které vstoupil Vykupitel člověka, aby přijal křest pokání, jak činili obyvatelé Judska a Jeruzaléma (srov. Mk 1,5): „Dej jí… požehnání Jordánu, učiň ji pramenem neporušenosti, darem svatosti, odpuštěním hříchů (…) Ty, Pane všeho, tuto vodu vykoupení, posvěcení, očištění těla i duše, osvobození z pout, odpuštění vin, osvícení ducha, koupele znovuzrození, obnovení duše, milosti přijetí, oděvu neporušení, pramenu života… projev se, Pane, i v této vodě a proměň toho, kdo v ní stojí, aby byl pokřtěn, aby starého člověka odložil… a oblékl nového, který je obnoven podle Toho, kdo ho stvořil: a když s ním prostřednictvím ponoření do křtu je připodobněn Jeho smrti, ať je i účastným Jeho vzkříšení: má chránit dar Svatého Ducha, aby mohl přijmout nebeské povolání a být připočten k prvorozeným v nebi.“ (Modlitba žehnání křestní vody, nejstarší svědectví se nachází v: cod. Vat. Barberini graeco 336, s. 201. také v: inoltre „Trebnik“ [ed. synodalis, Moskva 1906 2. část, s. 209v-220, srov. s. 216] slavnostní žehnání křestní vody v den Epifanie)

Kdo byli daleko, již byli ponořeni prostřednictvím křtu do života, ve kterém Nejsvětější Trojice - Otec, Syn a Duch svatý - se daruje člověku a tvoří v něm nové srdce osvobozené od hříchu a schopné synovské poslušnosti podle věčného vzoru lásky. V tom čase, ve kterém se národy a jejich jednotlivé části stávají součástí Církve, mohou se účastnit svaté eucharistie, naslouchat Božímu slovu a vydávat svědectví, žít v bratrské lásce a vzájemně si sdílet duchovní dobra. To bylo symbolicky vyjádřeno ve starých ritech křtu, kdy nově pokřtění byli oděni v bílá roucha a kráčeli v procesí od baptisteria vstříc shromáždění věřících v katedrále. Takové procesí bylo zároveň liturgickým introitem a znamením jejich příchodu do eucharistického společenství Církve, těla Kristova (srov. „Tipico della Grande Chiesa“, ed. J. Mateos in "Orientalia Christiana Analecta" 116, Řím 1963, s. 86-88. Nikterak menší nebyla slavnostnost křtu v římském křestním ritu, jak ukazují „Ordines Romani“ z vrcholného středověku).

2. V tomto duchu a s tímto smýšlením toužíme přispět malým dílem k oslavě a radosti millenia Křtu Kyjevské Rusi. Vzpomínáme, jak je to vlastní Církvi, v duchu víry. Byla to totiž událost enormního významu. Slova Pánova u Jeremiáše: „Miloval jsem tě láskou věčnou, proto jsem tě přitáhl milosrdenstvím“ (Jer 31,3), se zcela naplňují, když přicházejí k novým národům a jejich zemím. Kyjevská Rus vstoupila do zvláštního spasitelného spojení a sama se stala oním spojením. Její křest dal počátek nové vlně svatosti. Nastal znatelný moment misionářského úsilí Církve, nový důležitý krok ve vývoji křesťanství: celá katolická Církev na tuto událost pohlíží a účastní se jí duchovně v radosti pokřtěných.

Děkujeme Bohu milosrdnému, jedinému v Nejsvětější Trojici, Bohu živému, Bohu našich otců děkujeme Bohu Otci Ježíše Krista i Kristu samému, který ve svátosti křtu daruje Ducha svatého duchu lidskému. Děkujeme Bohu za jeho láskyplný plán spásy, děkujeme mu za poslušnost, kterou mu národy, země a kontinenty prokazují. Je samozřejmé, že tato poslušnost má své podmínky historické, zeměpisné, lidské. Je úkolem studia zjišťovat a prohlubovat všechny aspekty přijetí víry: politické, sociální, kulturní, ekonomické. Ano, víme, a zdůrazňujeme, že když je přijat Kristus prostřednictvím víry a zakusí se Jeho přítomnost ve společnosti a v individuálním životě, vydává to plody ve všech oblastech lidského života. Vpravdě životodárné spojení s Kristem není přívěškem života, není přízdobkem, ale je jeho jistou a definitivní pravdou. Každý člověk je už proto povolán k účasti na plodech vykoupení Kristem, na Jeho životě.

S nejvyšší úctou se skláníme po oněch tisíci letech před tímto tajemstvím, jeho hloubkou a mocí, zvláště v těch, kteří Křest Rusi přijali mezi prvními, a potom v každém a ve všech, kteří je následovali v přijetí síly posvěcujícího Přímluvce ve křtu.

II

Když přišla plnost času

3. „Když přišla plnost času, poslal Bůh svého Syna narozeného ze ženy“ (Gal 4,4).

Plnost času přišla od Boha, ale byla připravena lidmi a přišla pro lidi a skrze lidi. To platí pro „plnost času“ ve všeobecné ekonomii spásy, ale ona podléhá také lidským podmínkám a konkrétní historii. Moment v čase, kdy jednotlivé národy docházejí k bráně spásy, je jejich „plností času“. Také millenium křtu a obrácení Rusi má své dějiny. Proces christianizace jednotlivých lidů a národů je komplexním fenoménem a vyžaduje mnoho času. Na území Rusi byly provedeny přípravné kroky v 9. století z konstantinopolské církve (srov. encyklika patriarchy Fotia z r. 867 oznamuje, že lid zvaný „Rhos“ přijal biskupa. Ep. I, 13: PG 102, 736-737; srov. také «Les regestes des actes du patriarcat de Costantinople I», II [Les regestes de 715 à 1043] vyd. V. Grumel, Paris 1936, n. 481, s. 88-89). V průběhu 10. století začala křesťanská víra pronikat na toto území díky misionářům z Byzance, ale také z blízkých západoslovanských území - kde se sloužila liturgie ve slovanském jazyku podle ritu zavedeného svatými Cyrilem a Metodějem - a z křesťanského Západu. Jak dosvědčuje starobylá Nestorova kronika „Pověsť vrěmennych lět“, stál roku 944 v Kyjevě křesťanský kostel zasvěcený proroku Eliášovi („Pověsť vrěmennych lět“ ed. D.C. Lichacev, Moskva-Leningrad 1950, s. 235 n.). V blízkosti tohoto kostela byla svobodně a veřejně okolo roku 955 pokřtěna kněžna Olga.

Jí řekl při její návštěvě Konstantinopole patriarcha Proiectus prorocká slova: „Požehnaná jsi mezi ženami Rusi, neboť sis zamilovala světlo a odložila temnoty. Proto tě budou blahoslavit synové Rusi až do posledního pokolení“ (srov. Filares Gumilevskyj, „Životy svatých“, měs. červenec, Petrohrad 1900, s. 106 (rusky)). Olze se nedostalo té radosti vidět svého syna Svjatoslava křesťanem. Její duchovní dědictví přijal až vnuk Vladimír, hlavní představitel Křtu Rusi v roce 988, kterým došlo k pevnému a trvalému obrácení ruského lidu. Vladimír a nově obrácení pociťovali krásu liturgie a náboženského života konstantinopolské církve (jak vypovídá výše citovaná Pověsť vrěmennych lět). A tak nová církev na Rusi přijala z Konstantinopole celé dědictví křesťanského Východu a všechny poklady jemu vlastní na poli teologie, liturgie, spirituality, církevního života, umění.

Ovšem byzantinský charakter tohoto dědictví byl již od počátku přenášen v novém duchu: jazyk a kultura Slovanů se stala novým kontextem dřívějšího byzantského v hlavním městě východní říše a také na celém jejím území napříč stoletími pronikajícího vyjadřování. A tak slovo Boží a milost s ním spojená si našla novou formu, která byla bližší východním Slovanům z hlediska kulturního i geografického. Tito Slované přijímající slovo se vší poslušností víry jej chtěli v témže čase vyjádřit vlastními způsoby myšlení a vlastním jazykem. Tak byla realizována ona partikulární „slovanská inkulturace“ Evangelia a křesťanství, což se připočítává k velkým skutkům svatých Cyrila a Metoděje, jenž přišli z Konstantinopole nesouce slovanskou verzi křesťanství na Velkou Moravu a díky svým učedníkům také lidem na Balkánském poloostrově.

Tedy svatý Vladimír a obyvatelé Kyjevské Rusi přijali křest z města Konstantinopole, velkého centra východního křesťanství a díky tomu mladá církev vstoupila do bohatství byzantského dědictví a jeho víry, církevního života, kultury. Takové duchovní vlastnictví se stalo rychle přístupným širokému množství východních křesťanů a mohlo být snadněji napodobováno, protože jeho přenesení od samého počátku bylo učiněno soluňskými bratry. Písmo svaté a liturgické knihy přišly z této slovanské kulturní oblasti a přijaly také od ní liturgický jazyk.

Vladimír díky své moudrosti a předvídavosti a starostlivosti a o dobro Církve a jejího lidu přijal do liturgie namísto řečtiny staroslověnštinu, „čímž ji učiníl účinným nástrojem pro přiblížení božských pravd těm, kdo tento jazyk užívali“ (encyklika „Slavorum Apostoli“, 12)[1], jak jsme napsali v encyklice „Slavorum Apostoli“, (srov. „Slavorum Apostoli“, 11-13), svatí Cyril a Metoděj, jakkoliv si byli vědomi řecko-byzantské kulturní a teologické vznešenosti, kterou s sebou nesli, přesto měli odvahu pro dobro slovanského lidu si pomoci jiným jazykem i jinou kulturou pro zvěstování víry.

Tímto způsobem tvoří staroslověnština ve Křtu Rusi důležitý nástroj zvláště evangelizace, ale následně také vlastního vývoje budoucího kulturního dědictví tohoto lidu, vývoje nastavšího v mnoha oblastech bohatství života a kultury celého lidského rodu.

Je opravdu pro věrnost historické pravdě náležité zdůraznit, že díky dvěma svatým bratřím ze Soluně byl vnesen do církve na Rusi styl církve byzantské, která v tom čase byla ještě v plném spojení s Římem. A tato tradice se vyvíjela originálním a zřejmě neopakovatelným způsobem na základě místní kultury a také díky kontaktům s východními sousedy.

4. Plnost času pro křest lidu na Rusi nastala na konci prvního tisíciletí, kdy Církev byla nerozdělená. Musíme poděkovat zvláště Bohu za tuto skutečnost, která dnes je záležitostí očekávání a naděje. Bůh chtěl, aby matka Církev viditelně sjednocená do svého náručí již bohatého na lidy a národy v čase misionářské expanze na Západě i na Východě přijala novou dceru narozenou z vod Dněpru. Jak církev Východu, tak církev Západu se vyvíjela podle vlastní teologické tradice, liturgické disciplíny, i s významnými rozdíly, ale bylo plné spojení s oboustrannými vztahy mezi Východem a Západem, mezi Římem a Konstantinopolí.

Byla to nerozdělená Církev Východu a Západu, která přijala a pomáhala církvi kyjevské. Již kněžna Olga žádala císaře Ottu I. roku 961 o biskupa, „který by jim ukazoval cestu pravdy“, mnichu Adalbertovi z Trevíru působícímu v Kyjevě bránilo trvající pohanství ve vykonávání jeho misionářské práce. (Poznámka pochází z německého pramene „Lamperti Monachi Hersfeldensis opera“, ed. O. Holter-Egger, 1894, s. 38). Kníže Vladimír věděl o této jednotě Církve a Evropy, pročež byl ve vztahu nejen s Konstantinopolí, ale také se Západem a Římem, jehož biskup byl uznáván na předsedajícího společenství celé Církve.

Podle „Nikonova letopisu“ byly vazby mezi Vladimírem a tehdejším papežem Janem XV. (který mu poslal jako dar část z ostatků sv. Klementa, papeže, již při své misii přinesli svatí Cyril a Metoděj z Chesronu do Říma) a Silvestrem II. (srov. „Nikonoskaja Letopis“ ad 6494, in «Polnoe sobranie russkich letopisej», IX, St. Petersburg 1862, s.57). Bruno z Querfurtu tímž Silvestrem II. vyslaný kázat si zasloužil titul arcibiskup národů, okolo roku 1007 viděl Vladimíra řečeného král Rusů. (srov. Petr Damiani «Vita beati Romualdi», c. XXVII: PL 144, 978 [kritická edice G. Tabacco], in «Fonti per la storia d'Italia», 94, Řím, 1957, s. 58)

Později také papež Řehoř VII. udělil kyjevským knížatům královský titul ve svém dopise ze 17. dubna 1075 adresovaného „Demetriovi (Isjaslav), králi Rusů a královně, ženě jeho“, kteří byli poslali syna Jaropolka na pouť „ad limina Apostolorum“, aby království bylo svěřeno pod ochranu svatého Petra (srov. Gregorii VII Registrum, II, 74, ed. E. Caspar, in «Epistulae selectae in usum scholarum ex Monumentis Germaniae Historicis» separatim editae, t. II, 2. vyd. 1955, s. 236-237). Zásluhou římského papeže byla zdůrazněna suverenita Vladimírova knížectví, které díky Křtu z roku 988 upevnilo také politicky své státní zřízení, povzbudilo a usnadnilo sjednocení svých tehdejších obyvatel i těch dalších. Toto prorocké gesto vstupu do Církve a zavedení vlastního knížectví na poli křesťanských národů mu přineslo chvályhodný titul světce a otce národa, který svůj původ později od něho vyvozoval.

Křtem se Kyjev stal významnou křižovatkou kultur, územím, odkud se náboženství šířilo dokonce i na Západ, jak o tom svědčí kult některých svatých uctívaných i v církvi latinské, a v průběhu času důležitým centrem církevního života a misií s velkou měrou vlivu: na západ až ke Karpatům, od jižní části Dněpru až k Novgorodu a od severního toku Volhy, jak již bylo řečeno, až k břehům Pacifiku i dále. Zkrátka nové středisko církevního života, kterým se Kyjev stal, když přijal křest, Evangelium a milost víry, jež přišla k lidem těch území, je nyní spojeno s moskevským patriarchátem náležícím k pravoslavné církvi a s církví katolickou na Ukrajině, jež je od unie z města Brest v plném společenství s římským Stolcem.

III

Víra a kultura

5. Křest Rusi znamená počátek dlouhého historického procesu, ve kterém se vyvíjí a rozšiřuje byzantsko-slovanské křesťanství jak v životě církve, tak ve společnosti a národech, které se v něm nacházejí během staletí až podnes jakožto v základu jejich vlastní duchovní identity.

V následující neustálé bouři věků tato identita díky Křtu a křesťanské kultuře - ve vztahu k universální Církvi a s vývojem postaveným na darovaném duchovním bohatství - se stala silou, která rozhodla o jejím přežití.

Vladimír přijal křest zároveň se svým lidem a otevřel se spásonosné moci Kristově, jak odpovídá slovům ze Skutků apoštolů: „V nikom jiném není spása a není jiné jméno dané lidem pod nebem, ve kterém bychom mohli být spaseni“ (Sk 4,12). Přijímal toto jméno, které je „které je nad každé jiné jméno“ a vyzýval misionáře, aby vštěpovali toto jméno do srdcí Slovanů Kyjevské Rusi, neboť „každý jazyk, který vyzná, že Ježíš je Pán, je ve slávě Boha Otce“ (Flp 9,11) a bylo to také rozhodujícím prvkem tohoto procesu občanského i lidského, protože jakýkoliv národ a stát toto pro svůj vývoj a existenci potřebuje. Proto se odvolával na rozhodnutí své babičky, svaté Olgy, když dal jejímu dílu novou a trvalou podobu.

Křest Vladimíra Velikého a následně země na něm závislé měl velkou důležitost pro celý duchovní vývoj této části Evropy a Církve i pro celou byzantsko-slovanskou kulturu a civilizaci.

Přijetí Evangelia se neznamenalo jenom uvedení nového a vzácného prvku do struktury, která předurčuje kulturu, spíše šlo o zasazení semínka, které roste a vyvíjí se pod zemí, do které bylo zaseto, mění ji svým vlastním vývojem a dává jí schopnost přinášet nové plody. Tak je to s královstvím nebeským: „je podobné pšeničnému zrnku, které člověk vezme a rozsévá po svém poli. Je nejmenší ze všech semen, ale jednou, až vyroste, je větší než všechny stromy, takže na něm může přilétat nebeské ptactvo a hnízdit v jeho větvích.“ (Mt 13,31-32).

Tímto způsobem se duchovní dědictví byzantské církve na území Kyjevské Rusi, které přešlo do děl slovanského jazyka, jenž se stal jazykem liturgickým, obohatilo se z  lokálních kulturních tradic v kontaktu s okolními národy a stávalo se stále více nepostradatelnou a stálou součástí mentality lidu přebývajícího v tomto velkoknížectví.

6. Užívání slovanského jazyka jakožto nástroje pro předávání zvěsti o Kristu a vzájemného pochopení kladně přispívalo k jeho rozšíření a vývoji.

Podnětem pro celkovou vnitřní proměnu a povznesení bylo, že se z něj stal jazyk literární, což je jedním z nejdůležitějších činitelů rozhodujících o kultuře toho kterého národa, jeho identitě a duchovní síle. Na území Rusi byl tento proces zjevný, trvalý a přinesl mnohé plody. Křesťanství takovým způsobem odpovídalo na veškerou touhu člověka po pravdě, rozumu a samostatném vývoji na základě duchu Evangelia a v síle zjevení.

Díky cyrilometodějskému dědictví, ve kterém se setkal Východ se Západem, hodnoty starobylé s novými. Prvky křesťanského pokladu jsou v každém národě proniknuty jeho kulturou. Nabízí inspiraci literární, filosofickou, teologickou a uměleckou a jsou formou každé vlastní evropské kultury a jednoduše každé kultury lidské. Také dnes všeobecný rozměr individuálních a sociálních problémů představovaný v literatuře a umění toho kterého národa vzbuzuje ve světě neustálý obdiv. Rodí se a roste z křesťanského pojetí života a nachází v něm pevný vztažný bod ve způsobu myšlení, řeči, pohledu na člověka, jeho problémy a úděl.

Z tohoto společného vlastnictví čerpali během staletí východní Slované společná dobra s originálním přispěním zvláště s ohledem na duchovní život a jim vlastní zbožnost. Tomuto příspěvku církev římská chová úctu a lásku, když sama je živena bohatým dědictvím křesťanského Východu.

Východní Slované vytvořili dějiny, spiritualitu, liturgické tradice a disciplinární zvyky jim vlastní v souznění s tradicí církví Východu jako jsou některé čisté formy teologické reflexe nad zjevenou pravdou, které, ač se liší od zvyklostí západních, současně se s ní doplňují.

7. Tato skutečnost byla uvažována na II. vatikánském koncilu. Dekret o ekumenismu potvrzuje kromě jiného, že: „zvláště je třeba poznamenat, že církve Východu vlastní od počátku poklad, ze kterého ve věcech liturgie, duchovní tradice a právního řádu církev Západu mnoho čerpá.“ („Unitatis Redintegratio“, 14) Také stojí za zvážení podněty k reflexi, kterými koncilní dekret potvrzuje bohatství liturgie a duchovní tradice církve Východu: „Je všem známo s jakou láskou slaví křesťané Východu svatou liturgii, zvláště eucharistickou, pramen života Církve a záruku budoucí slávu, kterou jsou věřící sjednoceni s biskupem majíce tak přístup k Bohu Otci skrze Syna, vtělené Slovo umučené a oslavené, ve vylití Ducha svatého, ve společenství Nejsvětější Trojice jsou učiněni „účastníky Boží přirozenosti“ (2Pt 1,4). Proto eucharistickou oslavou Pána v těchto jednotlivých církvích se Církev Boží buduje a roste a skrze spoluslavení se ukazuje jejich společenství.“ („Unitatis Redintegratio“, 15).

Zvláště jsou teologické tradice křesťanů Východu „výtečně zakořeněny ve svatém Písmu, jsou pěstované a vyjadřované liturgickým životem, jsou živené živou apoštolskou tradicí, spisy svatých Otců a asketických spisovatelů Východu a tíhnou k upřímnému založení života a plné kontemplaci křesťanské pravdy.“ („Unitatis Redintegratio“, 17).

Spiritualita východních křesťanů, která je zvláštním svědectvím setkání lidského ducha s křesťanskými tajemstvími, nepřestává mít spasitelný vliv na svědomí celé Církve. Za zvláštní zmínku stojí jejich charakteristická zbožnost ohledně umučení Krista, cit pro tajemství bolesti (mysterium doloris) spojené s vykupitelskou účinností Kříže. Možná k této spiritualitě něco přispěla nikoliv cizí vzpomínka na smrt nevinných Borise a Gleba, synů Vladimíra zabitých jejich bratrem Svjatopolkem (srov. «Acta Sanctorum», 2. září, Benátky 1756, s. 633-644).

Tato spiritualita nachází celistvější projev ve chvále nazývané „nejsladšímu“ („sladčajši“) Pánu našemu Ježíši Kristu v tajemství utrpení a „kenose“, která nastala ve Vtělení a ve smrti na Kříži. (srov. Flp 2,5-8). V tom samém čase v liturgii svítá světlo Krista vzkříšeného, které je předznamenáno Proměněním na hoře Tábor, a plně se ukazuje sláva dne Vzkříšení (voskrěšěnije) světu zjevená Duchem svatým, který sestoupil na apoštoly v podobě ohnivých jazyků o Letnicích. Taková zkušenost je stálým podílem těch, co byli pokřtěni. Přitom nezapomínáme v této souvislosti na křesťany, kteří žili a žijí v celé této oblasti, kteří ve smrti a vzkříšení Krista tolikrát nalezli v průběhu tohoto tisíce let sílu a vytrvalost dávat svědectví víry Evangeliu nejen spořádaností svého každodenního života, ale také statečným snášením bolestí nezřídka až k nejvyšší zkoušce krve.

Tato forma Kristovy „kenose“ je v rámci kyjevské církve hluboce vtištěna do srdce východních Slovanů, stala se pro ně pramenem velké síly v mnohých rozepřích, se kterými se na své cestě potkali.

8. V díle upevňování Církve a „inkulturace“ křesťanství mezi východními Slovany - ostatně jako v celé východní církvi - byl neoddiskutovatelný vliv mnišství. Kyjev se poměrně brzy proslavil „Pecerskou laurou“ (jeskynní klášter) založenou svatým Altoniem (+ 1073) a Teodosiem (+1074).

Ne náhodou byl mnich, zvláště pak tak řečený „starec“, velkými ruskými spisovateli i prostými rolníky považován za duchovního vůdce. Kláštery se staly centry liturgického, duchovního, společenského i ekonomického života. Vládcové se obraceli na mnichy jako na rádce, soudce, diplomaty i učitele.

Slova „kult“ a „kultura“ mají stejný kořen. Také mezi východními Slovany křesťanský kult vzbudil neobyčejný vývoj kultury ve všech jejich formách.

Náboženské umění proniká hluboká spiritualita a mystická inspirace. Kdo by ve světě neznal ony slavné a uctívané ikony východních církví, úžasné katedrály svaté Moudrosti v Kyjevě a Novgorodě vystavěné v 11. století, kostely a kláštery jakožto charakteristické prvky krajiny těchto zemí? Literatura v Kyjevě je z největší části náboženská. Nové hymny a duchovní zpěvy jakoby vycházely z místních forem hudební tradice. Nesmí se zapomenout, že první vlastní školy na Rusi pocházejí z 11. století. Toto vše se sluší v krátkosti zmínit, neboť to tvoří nezrušitelné svědectví pozoruhodné náboženské a kulturní plodnosti rodící se ze Křtu Kyjevské Rusi.

Jak vhodně uvádní II. vatikánský koncil: „Církev… nepopírá časné dobro žádného lidu, ale naopak dává možnost uplatnit celou hojnost národních zvyků v té míře, v jaké jsou dobré, ty přijímajíc očišťuje, očišťujíc upevňuje a pozdvihuje („Lumen Gentium, 13).

IV

Na cestě k plnému společenství

9. Křest Rusi proběhl, jak jsme již vyzdvihli, v době, kdy již byly vyvinuté dvě formy křesťanství: východní ve spojení s Byzancí a západní ve spojení s Římem, přičemž Církev zůstávala jedna a nerozdělená. Tato myšlenka v nás, kteří slavíme tisíc let Křtu východních Slovanů v Kyjevě, nemůže nepovzbudit touhu po plném společenství v Kristu obou sesterských církví a nepřimět věnovat se uskutečnění nových kroků pro její podporu. Toto výročí není jenom historickou vzpomínkou, příležitostí pro vědecké práce, bilancování, ale také mnohem více vzpruhou k obrácení naší pastorální vnímavosti od časů minulých k časům budoucím, k rozvinutí naší touhy po jednotě s prohloubením našich modliteb za ni.

Ano, obě církve - katolická a ortodoxní - se dnes více než kdy jindy snaží znovu najít duchovní synové a dcery sv. Vladimíra při tomto tisíciletém výročí se zvláštní pozorností a nadějí také společenství u eucharistického stolu bez po staletí přetrvávajících překážek vycházejících z nesprávných názorů.

Na druhou stranu stupňovitý návrat k harmonii mezi Římem a Konstantinopolí (společně s církvemi v plné jednotě s těmito stolci) může zvláště dnes jenom povzbudit ortodoxní i katolické duchovní dědice Kyjevského Křtu, když také uvážíme mnohá vzájemná setkání, bohatost sdílení duchovních dober živených rozličnými plodnými tradicemi. A možná vzpomínka na tu událost, jež stojí na počátku jejich nového života v Duchu svatém, přispěje, s Boží pomocí, k uspíšení příchodu okamžiku pro vzájemné „políbení pokoje“ jakožto plodu zralého rozhodnutí vyšlého ve svobodě a dobré vůli v původním duchu nerozdělené Církve, který symbolizuje snažení svatých Cyrila a Metoděje. Jaké by to bylo dobro pro celý Boží lid, kdyby ortodoxní a katoličtí duchovní dědicové Kyjevského Křtu pohnuti ve svědomí touhou po původní jednotě ji jako znamení přijali, což by bylo svědectvím ekumenismu pro křesťany naší doby a povzbuzením ke zralejším stupňům jednoty až k jednotě plné, jakou si přál Kristus! Navíc by tento počin měl blahodárný účinek také k uvolnění napětí v civilní oblasti, kde je třeba pracovat pro naději na mírové soužití ve světě.

10. Rozměr celosvětový a místní tvoří pro život Církve dva nezbytné a nerozlučné principy: společenství a různost, tradice a nová doba, starobylé křesťanské země a nové národy přicházející k víře. Církev musí být jedna a zároveň v různosti. Jednota je přijímána jako první princip (srov. Jn 17,21n.), má však různou podobu v jednotlivých částech světa. Co patří zvláštním způsobem k církvi západní, to i k východní, než se vzájemně začaly rozcházet. Na tu dobu ukazuje II. vatikánský koncil: „Církve východní a západní následovaly po mnohá století vlastní cestu spojené bratrským společenství m míry a svátostného života pod řízením společně přijímaného římského Stolce, který jim byl útočištěm při neshodách v oblasti víry a disciplíny“ („Unitatis Redintegratio“, 14).

Ještě když bylo plné společenství nezlomené, obě církve uchovávaly celý poklad původní apoštolské víry. Universalita a mnohotvárnost neustaly navzdory existujícímu napětí ztráty a znehodnocení neocenitelných darů.

S vědomím této skutečnosti II. vatikánský koncil otevřel v oblasti ekumenismu novou etapu, ve které lze očekávat, že přinese plody. Již vícekrát citovaný koncilní dekret o ekumenismu je vyjádřením úcty a lásky katolické Církve živené bohatým dědictvím východního křesťanství, které jeho povaha, odlišnost a legitimita staví na světlo. Kromě jiného praví: „Již od prvních dob východní církve následovaly vlastní disciplínu schválenou svatými Otci, synodami i ekumenickými koncily. Vůbec nevadí jednotě Církve, ale zdobí ji a nemálo přispívá k jejímu poslání i odlišnost zvyklostí, jak bylo výše zmíněno… posvátný koncil pamětliv potřeby jednoty celé Církve bez jakýchkoliv pochybností uznává východní církve s možností mít vlastní disciplínu řízení, jak více vyhovuje povaze jejich věřících a přispívá k dobru jejich duší“ (Unitatis Redintegratio, 16).

Z dekretu jasně vyplývá charakteristická disciplinární autonomie východních církví, která není z privilegia uděleného římskou církví, ale podle práva, jenž mají již od časů apoštolských.

11. Když je stále veden a rozvíjen dialog mezi Církví a církevní společností vstříc slavnému Miléniu Křtu Rusi, skutečnosti odkazující s takovou nostalgií na nerozdělenou Církev, vnímají všechny místní církve Východu i Západu s vroucností Kristovy modlitby ve večeřadle za jednotu všech věřících (srov. Jn 17,20), musíme vzpomenout, že plné společenství je darem a nemůže být jenom plodem úsilí a touhy čistě lidské, ač i to jsou neodmyslitelné podmínky jeho dosažení.

Hřích vstoupil do světa skrze člověka, ale „mnohem větší milost Boží a dar v milosti jediného člověka Ježíše Krista vyplynul mnohým“ (Řím 5, 12-15). Vytrvalost „ v učení apoštolů a společenství, v lámání chleba a modlitbách“ (Sk 2,42) je vpravdě darem Božím, neboť je novým způsobem existence člověka. Je plným „bytím jedním“ v Nejsvětější Trojici. První pramen tohoto společenství je milost křtu: skrze křest totiž vstupujeme do jednoty celosvětové Církve pronikající všude na zemi, do jednoty vytoužené a založené Kristem, která přes obtíže a překážky přetrvala v podstatě stejná po deset století; vstupujeme do oné jednoty, o které nás dnes poučuje Křest Rusi. Všichni křesťané ať se k ní navrátí a ať utvoří společenství lidí plně spojených s Kristem a nabízejí tento poklad všem členům lidského rodu. To prosíme i od Ducha svatého, dárce nespočetných darů, jimiž jedině vstupují lidé do společenství s Kristem. V Něm, Duchu svatém, dosahuje život Církve hloubky a neočekávaných rozměrů. Zvláště ve východní tradici je přítomnost Přímluvce a jeho darů prociťována a prožívána; bohatý pneumatologický poklad je cenný pro celou Církev.

V tomto světle vidíme vyvíjet se mnohotvárné rozličné a plodné kontakty, v nichž nalezlo vyjádření v této pokoncilní době naše společné úsilí aktivní poslušnosti vůli Boží vnímané v jeho Duchu.

Bohatá zkušenost plného společenství, která existovala v prvním miléniu, ale byla popřená oběma stranami během staletí, ať je stále před námi jako světlo a povzbuzení pro naše ekumenické úsilí.

V

Jednota Církve a jednota evropského kontinentu

12. Na cestě k ekumenismu upírá katolická Církev své zraky na misii svatých soluňských bratří, jak jsme již řekli v encyklice „Slavorum apostoli“.

Pozoruhodným v jejich misii je zvláštní „ekumenický profetismus“, přestože oba dva pracovali v době nerozděleného křesťanstva. Jejich misie začínala na Východě, ale rozvinula pouto spojení s Římem, s Petrovým Stolcem. Jejich apoštolská intuice „koinonie“ je v dnešní Církvi stále hlubší při současném stále hojnějším vzpomínání jednoty všech křesťanů a ekumenického dialogu. Oni ukázali, že nové církve musí s ohledem na všechny rozdíly a rostoucí diskuse chránit a posilovat plné viditelné společenství jediné Církve Kristovy. Opravdu ony se rodí s vlastní originalitou různých národů a v různých kulturních oblastech, ale musí v tom samém čase uchovávat mezi sebou nezbytnou jednotu v poddanosti vůli Božského Zakladatele. Proto církev vzešlá z misie svatých Cyrila a Metoděje v sobě samé nese vytesané zvláštní znamení jejího ekumenického poslání, které oba svatí bratři tak vydatně plnili. Ve stejném duchu vzešla, jak jsme již řekli, církev v Kyjevě.

Takřka na počátku našeho Pontifikátu, v roce 1980, nám bylo radostí prohlásit vedle svatého Benedikta svaté Cyrila a Metoděje za patrony Evropy.

Evropa je křesťanskou v těchto svých kořenech, dvou podobách velké Tradice Církve: východní a západní; dvě podoby kultury se spojují vzájemně jako dvě „plíce“ jediného organismu (srov. Redemptoris Mater, 24). Tak vypovídají staré časy, takové je dědictví lidí žijících na našem kontinentu. Je možné říci, že dvojí průběh - východní a západní - naleznuvší své historické vyjádření je zároveň první velkou formou inkulturace víry v rámci jediné a nerozdělené plnosti svěřené Kristem Církvi. V rozdílných kulturách evropských národů, ať na Východě nebo na Západě, v hudbě, literatuře, umění, architektuře i způsobu myšlení je možné vysledovat tentýž pramen.

13. Z tohoto dědictví v současnosti na konci 20. století narůstá zejména snažení směřující k jednotě křesťanů. Upřímné zasazování se o jednotu je přítomné v každé duši, která touží po mírovém soužití mezi národy, jež je dobrem všech. Je to touha, která hýbe svědomím občanů, proniká politikou i ekonomikou. Křesťané musí být znalí původu tohoto náboženského a morálního úsilí: Kristus „je náš pokoj: obě dvě části spojil vjedno a zboural přehradu, která je dělila, když na svém těle zrušil nepřátelství“ (Ef 2,14). Bůh „nás smířil se sebou prostřednictvím Krista a svěřil nám službu usmíření“ (2 Kor 5,18). Tato skutečnost onoho Kristova činu má dnes svůj zvláštní odraz v živé nostalgii lidí po jednotě a všeobecném bratrství. Touha jednoty a pokoje, překonání různých překážek a vyladění kontrastů - stejně jako odvolávání se nao jako voláníí po evropských dějinách  ekážek a vyladění kontrastů -  usmířeníeme do jednoty Církve v celém  evropské dějiny - se stalo stimulujícím znamením našich časů.

Neexistuje opravdový mír, jenom takový, kde každý národ na základě sjednocování ve svobodě a pravdě může volit cesty svého vlastního vývoje. Na druhou stranu je takový proces nemožný, pokud chybí shoda ohledně původní a základní jednoty, která se představuje v různých neprotichůdných ale vzájemně se doplňujících formách, kdy jedna druhou potřebuje a hledá. Proto jsme hluboce přesvědčeni, že cesta k opravdovému míru může být jedinečným způsobem správně řízena v myslích, srdcích a svědomích lidí prostřednictvím přítomnosti a služby onoho znamení pokoje, jímž z vlastní přirozenosti je Církev poslušná Kristu a věrná svému poslání.

Plnou věrností označujeme lidské úsilí hledící snášet obtíže a konflikty na cestě k pokoji v trpělivém mírovém dialogu, svazcích, tiché dobrotě a vzájemné úctě.

Je povoláním Evropy zrozené na křesťanských základech zvláště starostlivě pečovat o mír na celém světě. V mnoha oblastech světa mír chybí nebo je vážně ohrožen. A proto je důležitá stálá a věrná spolupráce evropského kontinentu se všemi národy ve prospěch míru a dobra, na který má každý člověk a každá lidská společnost posvátné právo.

VI

Spojeni v radosti Milénia s Marií, Matkou Ježíšovou

14. Tajemství a události krátce vzpomenuté v tomto listu viděné a zprostředkované ve světle ukázaném II. vatikánským koncilem a tímto Miléniem, se nám staly příčinou radosti a útěchy v Duchu svatém.

Uvážíme-li důležitost Křtu Kyjevské Rusi pro dějiny, evangelizaci a lidskou kulturu, je jasné, proč, jak jsme toužili vzpomenout, se jedná o událost týkající se celé Církve a povzbuzení všech věřících k modlitbě. Římská Církev vybudovaná na základech apoštolské víry Petra a Pavla se z tohoto Milénia a ze všech jeho plodů vzešlých v průběhu generací raduje: plody víry a života, jednoty a svědectví až k pronásledování a mučednictví, jak Kristus sám oznamoval. Naše duchovní účastenství na slavnosti Milénia se vztahuje k celému Božímu lidu: věřícím i pastýřům, kteří žijí a pracují v oněch zemích posvěcených tisíc let křestní koupelí. V radosti této slavnosti se spojujeme s těmi, kteří byli pokřtěni dříve, a tak přijali identitu náboženskou, kulturní i národnostní; spojujeme se se všemi dědici tohoto Křtu Rusi bez ohledu na náboženské vyznání, národnost a místo pobývání; se všemi bratry a sestrami ortodoxními i katolickými. Zvláště se spojujeme s milovanými syny a dcerami národu ruského, ukrajinského, běloruského: kteří žijí ve své vlasti, sídlí v Americe, v západní Evropě a v jiných částech světa.

15. Vlastním způsobem je to jistě slavnost ruské ortodoxní církve, která má centrum v Moskvě a kterou nazýváme s radostí „sesterskou církví“. Zvláště ona přijala z velké části dědictví starobylé křesťanské Rusi ve svazku a věrnosti církvi konstantinopolské. Tato církev stejně jako jiné ortodoxní církve má zejména díky apoštolské posloupnosti opravdové svátosti Eucharistie a kněžství, díky nimž zůstává spojena s katolickou Církví nejpevnějším svazkem (srov. „Unitatis Redintegratio“, 15). A společně se zmíněnými církvemi se věnuje intensivnímu úsilí „uchovávat v jednotě víry a lásky bratrské vztahy, které jakožto mezi sestrami musí být mezi místními církevemi“ („Unitatis Redintegratio“, 14).

V tomto slavném historickém momentu se katolická komunita podílí na modlitbě a rozjímání nad „velkými Božími činy“ (Sk 2,11) a posílá tisícileté sesterské církvi prostřednictvím římského biskupa polibek pokoje jakožto projev horoucí touhy po dokonalém společenství, jaké si Kristus přál a jaké je zapsané v přirozenosti Církve.

Oslavy tisíciletí všech dědiců Vladimírova Křtu i naše účast vycházející ze srdečného zájmu na jejich radosti a vděčnosti přinesou všem, což je naše hluboké přesvědčení, nové světlo schopné proniknout temnoty obtíží minulých staletí: to samé světlo, které se vždy nově rodí a vychází k nám z velikonočního tajemství, z velikonočního rána a z Letnic.

16. Zvláštní vyjádření našeho spojení a účastenství na Miléniu Křtu Rusi jakožto i vroucí touha dojít k plnému a dokonalému společenství s východní sesterskou církví je založeno v samotném vyhlášení mariánského roku, jak jsme výslovně řekli v encyklice „Redemptoris Mater“: „Také ještě zakoušíme bolestné účinky rozdělaní, které přišlo dříve,… můžeme říci, že před blahoslavenou Matkou Kristovou se cítíme být opravdovými bratry a sestrami uvnitř mesiánského lidu povolaného být jedinou rodinou Boží na zemi“ (Redemptoris Mater“, 50).

Vtělené Slovo, které ona porodila, v každé době zůstává v jejím srdci, jak ukazuje veleslavná ikona „Znamenie“, která ukazuje modlící se Pannu, v jejímž srdci je vryto Slovo. Mariina modlitba jedinečným způsobem nabírá Boží moc; ona je pomocí a silou v nadpřirozeném řádu ke spáse křesťanů. „Proč Ji tedy všichni zároveň nevzýváme jako naši společnou Matku, která se modlí za jednotu Boží rodiny, kterou předchází v čele dlouhého šiku svědectví víry v jediného Pána, Syna Božího počatého v jejím panenském lůně z Ducha svatého?“ („Redemptoris Mater“, 30).

Našim bratrům a sestrám ve víře, kteří nepřestávají být svědectvím dědictví Evangelia, Kříže, Vzkříšení a Letnic, přejeme, aby toto zůstalo „cestou, pravdou a životem“ (srov. Jn 14,6) pro všechny budoucí generace.

Za to z celého nitra vyléváme prosbu k Nejsvětější Trojici, Otci, Synu a Duchu svatému. Amen.

Dáno v Římě u svatého Petra 25. dne měsíce ledna o svátku Obrácení svatého Pavla roku 1988, desátém roku Našeho Pontifikátu.

Ioannes Paulus PP. II