Vítejte na stránce uživatele Angelara

Co je to liturgie?

6. 11. 2013 22:32

Co je to liturgie?

Když se řekne liturgie, představujeme si nejspíše něco, co má nějakou spojitost s kostelem. Pokud bychom se pokusili o neodborný rozbor slova, mohli bychom dojít k mylnému pojetí, že by se slovo „liturgie“ skládalo ze slov „lid“ a „urguje“. Je však třeba přiznat, že v našich farnostech a diecézích tomu tak často je a věřící lid urguje (t. j. naléhavě pobízí) pana faráře, jak má „dělat mšu svató“ a pan farář se podvoluje lidu. Pan farář se stává obětí lidu a jedinou jeho starostí je „udělat“ to tak, aby se zavděčil lidu. Lid musí všechno slyšet. Lid musí všemu rozumět. Lid si zvolí písničku na přání a pan farář si dává velmi pozor, aby někoho z lidu třeba nějakým ušklíbnutím nebo pravdou víry neurazil. A taky podle zásady: "udělej to kratší, budou tě mít radši." Podobným způsobem funguje situace na biskupství. Slova „když si to lid žádá“ se stala ospravedlňující formulací takřka pro cokoliv. Tedy: lid urguje.

Situace v sousedním Rakousku je však již dál, když se lid zmocnil pastorační rady, která urguje dvojnásobně nebo spíše si dělá ve farnosti, co chce. Za jedním panem farářem přišli věřící s naprosto klidným svědomím, že by nemusela být mše svatá každý týden, ale stačilo by to obtýden střídat s farní kavárnou (nebo opékáním klobásek). Je třeba uznat, že to by již bylo příliš. Kořenem tohoto pomýlení je nesprávná představa pojmu „liturgie“, protože v něm nezbylo místo pro Pána Boha. Přičemž uznávám jistou obtíž: Pán Bůh je neviditelný, ale klobásky jsou viditelné.

Když si teď už doopravdy rozebereme slovo „liturgie“, řecky „leitúrgia“, skládá se z „leiton“ = veřejný („laos“ = lid) a „ergon“ = čin, práce, dílo. Tedy bychom mohli říct: veřejná služba. Ve starém Řecku se jednalo o službu pro dobro všech občanů, jakýsi městský zastupitel pro pořádání různých akcí a reprezentant obce. Takový služebník – liturg byl v obci velice vážený. Když to mírně rozšíříme o náboženský rozměr, dostáváme termín „veřejná boho-služba“ nebo též „božská liturgie“ (tak se ostatně říká mši svaté u řeckokatolíků).

Ve Starém zákoně byli pomazávání kněží, proroci a králové. Pán Ježíš, jenž byl pomazán na kněze proroka a krále Nového zákona, svěřil tyto úřady svaté Církvi, kterou založil. Církev tak s neustálým odkazem na Pána Ježíše, který je Veleknězem a Prostředníkem nové smlouvy (Žd 9,11-15), koná úřad kněžský. (Podobně z pověření prorockého a vede věřící z pověření královského.) Ve svaté liturgii se tak vykonává velekněžský úřad Pána Ježíše Krista (Sacrosanctum Concilium 7). Je to sám Pán Ježíš, kdo se obětuje na oltáři při mešní oběti, je to On, kdo křtí, biřmuje... (Řím. katechismus II, 1, 23) a posvěcené služebníky Církve užívá coby nástroje k výkonu svého kněžství.

Protože liturgie není nějakým svévolným úkonem, ale velice vznešenou záležitostí, podléhá také její vykonávání náležitým církevním zákonům, mluvíme o tzv. liturgickém právu, kterého je třeba dbát a které má přesné dané předpisy ve IV. knize „Kodexu kanonického práva“. Tak je určena forma liturgie. Přestože je tato kniha nazvána „Posvěcující služba Církve“, vyjadřuje se tím jenom část povahy liturgie:

Prvním účelem liturgie je totiž uctívání Pána Boha (tzv. účel latreutický od latria - klanění), které je v liturgii čtverého typu:

1)      bezprostřední – směřující přímo k Bohu (cultus latriae)

  1. absolutní – náleží Pánu Bohu samému, Kristovu lidství a Kristu Pánu v nejsvětější Eucharistii,
  2. relativní - tj. vztažené, když např. pomocí obrazů Pána Ježíše uctíváme Jeho samého,

2)      prostředné – směřující k Bohu v jeho svatých (cultus hyperduliae – k Panně Marii, cultus duliae – ke svatým) – tím se však neruší, že jediným Prostředníkem mezi Bohem a lidmi vždy byl a je Pán Ježíš Kristus (1 Tim 2,5), však svatí jsou taky „jenom“ lidé, kteří přicházejí k Pánu Bohu skrze Prostředníka,

  1. absolutní – směřující skrze svaté k Bohu přímo,
  2. relativní – směřující skrze ostatky a obrazy svatých ke svatým a skrze svaté k Bohu.

Klanění se Bohu je vztaženo ke ctnosti nábožnosti. Ctnost nábožnosti se druží ke ctnosti spravedlnosti, která říká, že každému má být dáváno to, co mu náleží. Bohu však náleží uctívání, protože On je svrchovaným Pánem (sv. Tomáš Aq., Summa theologiae II-II q. 81 a. 2 co.). Každý člověk je zavázán Pánu Bohu, je povinen se Mu klanět, Jemu sloužit. Před Pána Boha přicházíme ve své bezmocnosti, hříšnosti, nedokonalosti a uctíváme Ho jako Mocného, Svatého, Dokonalého.

Výrazy nábožnosti mohou být vnitřní nebo vnější. Protože člověk je tvor duševně-tělesný, nemůže si vystačit pouze s projevy vnitřními, ale též navenek má dát najevo svou poddanost Pánu Bohu. (Srov. Flp 2,10 – před Ježíšovým jménem musí pokleknout každé koleno) Neprojevování poddanosti Pánu Bohu je vlastně projevem rebelie, což má pak pochopitelně své neblahé následky. Vnější projevy bohopocty jsou různé – mohou to být oslavná slova a zpěvy v liturgii (žalmy, Gloria, Te Deum...), mohou to být postoje těla  (stání, klečení, poklekání, průvody, žehnání ...) anebo všechno, co je k oslavě Boží květinami na oltáři počínaje a zameteným chodníkem před kostelem konče. Dobrá vnější dispozice totiž člověka disponuje k větší opravdovosti vnitřního.

Projevy nábožnosti však proto, že člověk je také tvorem společenským, nemohou zůstat na rovině jednotlivce. Proto jsou všichni povinni přinášet i společné projevy bohopocty, které se dějí buď ve společné modlitbě, pobožnostech anebo posvátné liturgii. Liturgie je však z těchto projevů nejvznešenější, protože je to výkon Kristova kněžství, který nám Církev svatá zprostředkovává. Je-li největším projevem úcty oběť, pak v křesťanství je to Kristova oběť na kříži, jež je na našich oltářích den co den zpřítomňována při mši svaté.

Ohledně tohoto prvotního účelu liturgie se velmi dobře rozepisuje papež Pius XII. ve své encyklice „Mediator Dei“ (Prostředník Boží) z roku 1947.

Druhotným účelem liturgie je posvěcení člověka (účel soterický, sakramentální – svátostný). Pokud člověk vzdává Pánu Bohu úctu, stává se schopnějším přijmout od Něho požehnání. Bylo by však mylné hledat v liturgii prvotně posvěcení. Vždyť by to byla magie! Totiž snaha přimět nějakým jednáním vyšší moc, aby nám sloužila. Na prvním místě tedy musí stát z naší strany úcta k Pánu Bohu. Ovšem ani k této úctě se nezmůžeme bez předchozího Božího požehnání. Je někdy nesnadné rozlišit, která část svatých obřadů je zrovna spíše zaměřena k úctě Boží a která k posvěcení lidu, protože oba účely se prolínají.

V dnešní době je často primární účel úcty k Pánu Bohu odsouván stranou a zveličuje či někdy skoro absolutizuje se druhotný účel. To je díky velkému vlivu protestantismu na novější formu katolické liturgie a zbožnosti.

V protestantismu je totiž bludná nauka o většině svátostí, zvláště o nejsvětější Eucharistii, kterou neuznávají za zpřítomnění Kristovy oběti, ale spíše za vzpomínku na Poslední večeři Páně. Chybí-li kříž, chybí oběť. Chybí-li oběť, chybí nejpodstatnější část bohopocty. Když není oběť, není potřeba oltář, stačí stůl na připomínku Večeře Páně. Nemá tam místo klanění se Nejsvětější svátosti oltářní, protože pro ně to není ve své podstatě Tělo Páně, ale stále jenom chleba, na který se nějak Kristus pro víru lidu váže. (V katolickém pojetí je u mše svaté hostina až jako jeden z plodů mešní oběti. – Není-li by oběť, není ani obětní hostina.)

A důsledkem toho je vymizení řádného nakládání s touto způsobou. Například jeden pastor dává po bohoslužbě ten chléb slepicím a není to pro něj nijak divné, protože vázání Kristovy přítomnosti k tomuto chlebu je jenom v okamžiku přijímání věřícího, takže se prostě těch drobečků nějak zbaví. (V katolickém pojetí je při mši svaté s posvátnou bázní dbáno, aby nezůstaly drobečky Těla Páně ani na paténě ani na prstech kněze, pročež je součástí obřadu očištění obojího.) Dalším důsledkem je také menší úcta k těm, kteří tento obřad vysluhují – pokud to není oběť, není potřeba kněz, když to může dělat kdokoliv. Není-li potřeba kněz, není potřeba svátost kněžství. Tak se postupně sype celá struktura svátostí. Ale čím tento zásadní nedostatek nahradit, když je stále méně místa pro vzdávání úcty Pánu Bohu? Nezbývá, než se soustředit na druhotný účel – posvěcení lidu a na vedlejší účinky onoho soterického účelu liturgie, kterými jsou:

1)      poučení věřících,

2)      posílení víry a církevního vědomí,

3)      povznesení citu krásou liturgie,

4)      povznesení duše až k mystickým stavům.

Je však třeba říci, že u méně protestantských denominací je možné aplikovat všechny tyto účinky, protože těžko se poučuje lid, když je nejasná nebo bludná nauka víry (tam naštěstí může zachraňovat poněkud situaci alespoň protestantům vlastní lnutí k Písmu svatému). Jak již bylo zmíněno, těžké je posilovat vyprázdněný obsah víry, tak je posilována síla víry v Pána Boha (což je trochu divné, když chybí obsah víry, ale aspoň zbývá dětinná důvěra v Boží lásku) a jistota vykoupení v Kristu Pánu (rovněž blud – spásu totiž nemáme jistou, dokud neobstojíme v osobním soudu po naší smrti, tedy je poněkud odvážné zpívat: „...všichni sejdeme se v nebi, kde je Bůh, Otec náš...“).  Dalším častým upínáním bývá „odpočinutí duše v Bohu“ (Toman , J.,Pastýřské bohosloví) a důraz na radost z Boží přítomnosti a prožívání víry ve společenství věřících. Pro dobrý pocit z takovéto „liturgie“ je také třeba všemu rozumět, takže nemá žádné místo posvátný jazyk pozdvižený z běžného užívání pro účely bohopocty. Nechci svrhávat zmíněné věci, ale když chybí primární účel liturgie, člověk hledá náhrady, často falešné.

Katolická teologie počínaje zejména dogmatickou konstitucí 2. vatikánského koncilu „Lumen Gentium“ se odklání od linie ražené v 1. polovině 20. století od sv. Pia X. po Pia XII, kdy byl důraz zejména na prvotní účel liturgie – uctívání Pána Boha, k většímu zaměření na rozměr druhotný, totiž posvěcení člověka a s tím související vnitrocírkevní výraz posvěcování: vytváření společenství věřících. A jak v konstituci, tak i v době pozdější byl tento rozměr velice a důkladně a široce propracován. Přestože oba důrazy jsou důležité, prvotní zůstane vždy prvotním. Pokud by Pán Bůh nebyl na prvním místě, nic by nebylo na správném místě. Je nepopiratelné, že reforma liturgie po 2. vatikánském koncilu šla mnohem dále v příklonu k vyjádření druhotného rozměru liturgie, a to často s inspiracemi z bohoslužeb protestantů. Je tedy velice těžké dnes si správně uvědomovat nauku víry, jíž liturgie byla vždy učitelkou. Neříkám, že by to vůbec nešlo, ale je to těžší, když některé prvky liturgie dnes ve velkém vnucují výše představenou protestantskou platformu.

Proto souhrnem doporučuji mít na paměti:

1)      Liturgie Církve je projevem velekněžského úřadu Krista Pána, kterou se vzdává Pánu Bohu úcta, zvláště při oběti mše svaté.

2)      Všechno krásné při liturgii slouží k oslavě Boží na prvním místě, k našemu posvěcení potom na místě druhém.

3)      Kněz se modlí k Pánu Bohu, přestože je někde ke svatostánku zády.

4)      Kněz vede lid k Pánu Bohu, přestože někdy stojí proti němu.

5)      Mše svatá je jakožto zpřítomnění oběti Pána Ježíše na kříži a ne pouze připomínka Poslední večeře Páně. (O omylu těch, co si myslí, že oltář má mít tvar stolu se vyjadřuje Pius XII. v enc. Mediator Dei).

6)      Ještě biskupům na 2. vatikánském koncilu připadalo nepředstavitelné odložit posvátný jazyk (tedy většinou latinu) a koncilní aula se rozezněla smíchem. (Koneckonců tridentský koncil zavrhuje jako heretickou tezi, že mše svatá by měla být sloužena výlučně v lidovém jazyku.)

7)      Pán Ježíš je v Nejsvětější svátosti oltářní přítomný pravdivě, skutečně a podstatně a zůstává tak, dokud trvají způsoby chleba a vína a jako takovému mu náleží klanění – adorace.

8)      Podávání přijímání na ruku bylo zavedeno na Západě u reformovaných protestantů až v novověku jako přímý projev nesouhlasu s obsahem bodu č. 7.

9)      Je třeba mít úctu ke kněžím, kteří nám zprostředkovávají možnost účastnit se mše svaté.

10)   Nezapomínat při mši svaté nejen tedy vzdávat úctu Pánu Bohu, ale také prosit o své posvěcení.

Zobrazeno 6024×

Komentáře

EvaŠpačková

"V dnešní době je často primární účel úcty k Pánu Bohu odsouván stranou (...)To je díky velkému vlivu protestantismu na novější formu katolické liturgie a zbožnosti." Hej to si děláš legraci? Jednak se úcta Bohu nedává jen v Eucharistii a jednak ne všichni protestanti věří, že je to "jen" chleba. To musíš rozlišovat! Lutheráni věří v podstatnou přítomnost Krista v Eucharistii a při Přijímání poklekají...a taky je to vázáno na ordinaci/svěcení/ kněze. Byla bych ti vděčná, kdybys přestal protestanty házet do jednoho pytle a nazývat je bludaři. Akorát to popuzuje normální nezaujaté katolíky proti nim, když si čtou mylné generalizující názory.
A mimochodem - historicky oltář byl stůl - pak se čím dál více zdobilo, až vznikl dnešní oltář s minimální plochou "stolu", ale vysoký a zdobný.

Angelar

1) Nedělám si legraci.
2) Protestanté (ať se jim to celkově líbí nebo ne) stále bludaři jsou a maximálně je lze rozdělit na ty, kteří jsou bludaři „menší“ a „větší“.
3) Přestože jsou bludaři, je dobře, že se aspoň k Pánu Bohu modlí a mají velkou úctu k Písmu svatému.
O způsobech, kterými se vzdává úcta Bohu jsem se zmínil ve výše uvedeném rozdělení bezprostředných a prostředných absolutních a relativních způsobech.
Ohledně luteránského pojetí (kdyžtak mě oprav, budu Ti za to vděčný) se vyznává „konsubstanciace“, tedy onen eucharistický chléb má podstatu chleba i podstatu Těla Páně oproti katolickému pojetí „transsubstanciace“, kdy podstata chleba již není více, ale proměněné způsoby jsou Tělem Páně. Otázkou zůstává, jak dlouho tato přítomnost podle luteránského pojetí trvá - zda přetrvává i po Mši nebo je vázána na okamžik přijímání. Problémem však je též luteránské odsunutí obětního charakteru mše svaté. Do jaké míry je luteránská Mše zpřítomněním oběti Pána Ježíše na kříži a tím sama toutéž obětí? Pokud není zpřítomněním oběti, pak nemůže dojít ani vlastně k platnému proměňování. Ohledně platnosti kněžského svěcení u některých luteránů, přestože by byla dokazatelná apoštolská sukcese (posloupnost), není jisté, zda pojetí kněžství je katolické, tudíž zda by vůbec byla vůle předávat svěcením to, co bylo přijato od apoštolů. (Na tomto například pohořelo kněžství u anglikánů - vnitřně se odchýlili od povahy kněžství, tak i přes dokazatelnost posloupnosti apoštolské není možné uznávat jejich svěcení za platná.) Dalším problémem je role kněze - zda proměňování nastává vyslovením slov kněze (jak je katolické pojetí) nebo vírou lidu.
V bodě 8) se mluví o „reformovaných protestantech“ a pokud vím, tak např. v Německu se evangelíci nazývají buď luteránští (Ev.-luth.) nebo reformovaní (Ev.-ref.), tudíž tento bod se na luterány pochopitelně nevztahuje, jak jsi sama upozornila.
Papež Pius XII. v encyklice Mediator Dei varuje před tzv. historickým archeologismem. To je způsob „hraní si na první křesťanská staletí“. Církev svatá během dějin stále prohlubuje teologii, zbožnost, posvátnou architekturu, liturgický zpěv atd. a přestože v některých dobách je jakoby na výši, jindy jakoby na dně, nemůže se vracet do starověku, ale musí vytrvávat v kontinuitě - nepřetržitosti. Toto lze aplikovat i na ty stoly a oltáře a jejich vývoj.

Eleeshebat

Jojo, jsme hrozný bludaři. Já mám někdy pocit, že na signálech je tohle označení spíš pochvalou :-P

Eleeshebat

A malá humorná kulturní vložka (existující slovenská lidová písnička): A keď si luterán, tak já ťa ráda mám, a keď si katolík, poves sa na kolík." Mně to jen asociovalo s předchozíma komentářema...:-)

vitus

Vynikající článek. Lidé si musí uvědomit, co je mše svatá a co je hlavním cílem, pak teprve může přijít náležitá úcta k Nejsvětější oběti.

Angelar

K označení "blud", "hereze" je třeba uvést, že je používám ve smyslu, jak odpovídá doktrinální nótě kard. Ratzingera z r. 1998. Více v článku: https://angelar.signaly.cz/1312/o-bludech-dogmatech-a-zivote

Zobrazit 6 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio