Vítejte na stránce uživatele Angelara

O bludech, dogmatech a životě křesťana obecně

O bludech, dogmatech a životě křesťana obecně

Od počátku dějin křesťanství se vyskytovalo plno problémů s osobami a skupinami, které se klonily k různým názorům více či méně slučitelným s tou vírou, která byla v Církvi svaté od počátku a jak byla následně apoštoly a jejich nástupci rozvíjena. Apoštolům a jejich nástupcům byl svěřen úkol poklad víry objevovat, uchovávat, odhalovat ostatním a střežit jeho neporušenost a snažit se také uchovávat všechny ovce v jednom ovčíně pod jedním Pastýřem, jak je výslovné přání Pána Ježíše. (Jn 10,16)

Písmo svaté, apoštolská Tradice a Magisterium jako pravidlo víry

Otázkou už v prvních staletích se stává, jak ověřit, že se jedná skutečně o rozvíjení té nauky, kterou Církvi svěřil Pán Ježíš. Je totiž mnohem snazší si nauku idealizovat, zjednodušit, přizpůsobit. Základním vztažným rámcem musí být vždy odkaz na to, co bylo předáno. (1Kor 11,23) Latinsky se předávat řekne „tradere“, odtud výraz „tradice“ (traditio). Jakákoliv místní tradice musí být spojena se svým počátkem, kterým je tzv. „apoštolská tradice“ (traditio apostolica).

Již ve 2. století objevuje sv. Irenej z Lyonu v tomto ohledu jednu podmínku: když si nějaké společenství křesťanů činí nárok na to, že je pravověrné, musí dokázat svůj původ od apoštolů. Ukazuje potom dále, že římská komunita věřících takový důkaz podat může, když uvádí postupně všechny římské biskupy počínaje sv. Petrem. (Tehdy to byl výčet 12 jmen, dneska by jich bylo 266.) Potom také mluví sv. Irenej o tom, že pro přednostenství římské církve (ve smyslu místní komunity křesťanů), která je založená na dvou nejvýznamějších apoštolech, svatých Petru a Pavlovi, s ní musí být v souladu každá jiná církev.[1]

U sv. Ireneje (a mnoha dalších – známý je z podobné doby také tzv. Muratoriho fragment) se také ukazuje snaha rozčlenit paměti apoštolů a jejich dopisy na ty, které jsou věrohodné (a dnes je z nich soubor knih Nového zákona) a na ty, které nejsou (tzv. apokryfy – skryté spisy, tj. sice známé, ale nikoli tajné či utajované). Také ukazuje na omyl, když se nějaká nauka nedrží těchto spisů – buď některé z posvátných spisů vyřazuje, nebo k nim přidává ještě cosi jiného. Proč mají velkou závaznost biblické spisy, je zřejmé: jsou totiž zachycením výše popisované apoštolské tradice, která je všeobecnou normou.

Tři koše Magisteria[2]

S prvními ekumenickými koncily byla spojena také vyznání víry (tzv. symbola) koncilních otců, kteří se nějakým způsobem shodli na definici základních naukových prvků křesťanské víry. Z těchto vyznání jsou známá zejména:

1) apoštolské z římské tradice,

2) nicejsko-konstantinopolské pocházející z koncilů a dnes známé každému z liturgie mše svaté,

3) pseudoathanasianské (tj. připisované sv. Athanasiovi).

Tato vyznání mají pro svou starobylost, všeobecné přijetí a schválenost nejvyšší míru dogmatické závaznosti.

Ke zmíněným vyznáním víry je třeba přidat také to, co bylo vyhlášeno za dogma papežem (pro jemu svěřené charisma vést Církev: „Ty jsi Petr a na té skále zbuduji svou církev a pekelné mocnosti ji nepřemohou.“ – Mt 16,18). Dále jsou s papežovým schválením na stejném stupni rovněž dogmatické výpovědi z ekumenických koncilů (zvláště, když se za nedodržení dané podmínky v onom výroku vypočítává vyobcování z Církve). Toto vše patří do tzv. prvního koše Magisteria (učitelského úřadu Církve) a je k tomu třeba přilnout s poslušností rozumu a vůle.

Je třeba zmínit také, že ne všechno bylo vyhlášeno dogmatem. Vždycky byly kodifikovány jenom ty body, které byly problematické. Není mi známo, že by se nějaké dogma zabývalo čistě tím, že Bůh existuje. To není třeba vyhlašovat, a přesto to je základním prvkem víry (což pochopitelně dokazuje Písmo svaté a křesťanská tradice všech dob).

Na podobné úrovni, ale přeci jenom poněkud níže jsou prvky, které sice nebyly definitivně vyhlášeny za dogma, ale je zřejmé, že již nelze tvrdit opak. Sem patří různá témata, která jsou již dobře popsána například souhlasným názorem církevních Otců, středověkých mistrů a často i součástí různých výroků koncilů a místních synod. Také těmto naukám patřícím do 2. koše Magisteria je třeba věřit stejnou věrou.

Třetí koš Magisteria je velmi velký. Patří tam totiž všechny ostatní výroky nejen koncilů a papeže, ale všech biskupů. Tyto nauky si nedělají nárok na asistenci charismatu neomylnosti, a proto se vyžaduje „pouze“, aby byly tyto výroky v úctě. Bylo by však velice pochybné vystoupit s nějakým názorem, který by byl v rozporu s velkou částí relevantních výroků třetího koše.

Další různé výroky teologů nejsou nikterak závazné, ale přesto je mezi nimi určitý rozdíl. Některé jsou četnější, některé méně četné. Zde je důležité sledovat zakotvenost těchto výroků v Písmu svatém a ve výše zmíněných třech koších. Proto některé se spíše kloní k tomu, aby byly pravověrné, jiné ne. V této oblasti také existuje tzv. legitimní teologický pluralismus, svobodné hledání pravdy ze strany odborníků.

Nesouhlas s naukou Církve

Pokud bylo podáno rozčlenění stupňů dogmatické závaznosti různých výroků, pak by také mělo následovat vyložení opačných pozic, totiž nesouhlasu s nimi: apostaze, hereze, schizma. Také je důležité vědět, že ve většině případů se stává apostatou, heretikem č i schizmatikem až když je to prohlášeno příslušnou církevní autoritou. Proto nikdo nemůže katolíka označovat sám za takového.

Největším nesouhlasem s křesťanskou vírou je tzv. apostaze, odpad od víry, když někdo zastává názor zcela vylučující křesťanskou víru, např: neexistence Boha, nevíra v Nejsvětější Trojici, neuznání Pána Ježíše Krista jako Božího Syna a Vykupitele. Takový člověk zkrátka nemůže být křesťanem, pokud své názory neodvolá a neobrátí se.

Dalším „méně závažným“ stupněm je hereze neboli blud. Hereze pochází od lat. haerere – lpět. Je možné rozlišit ovšem tři formy:

a)      Lpění na názoru mimo rozsah legitimní teologické debaty. Pokud bylo v 1. koši Magisteria něco stanoveno, je heretikem ten, kdo to s vírou nepřijímá. (Např. pokud tridentský koncil vyhlásil, že svátostí je sedm a vyjmenoval, které to jsou, jsou ty společenství křesťanů, která toto nepřijímají, označena za heretická.)

b)      Lpění na svém názoru jakožto jediném správném. Toto je taková nešikovná situace pro ty, kteří chtějí být tak pravověrní, až se stávají heretiky. Tato hereze spočívá v tom, že člověk neuznává jakýkoliv jiný názor kromě svého, čímž ve věcech, kde je diskuze povolena, ji znemožňuje.

c)       Nadřazování jiných hodnot Evangeliu jako například ekonomiky, politiky, společenského zřízení, rasy apod. Sem by bylo možné zařadit proudy jako klerofašismus (spolupráce kněžstva s fašistickými režimy), některé proudy teologie osvobození (pokud se pro boj o dobra časná přehlíží ta věčná), feministická teologie, přehnané projevy tradicionalismu, charismatiky, „spolčování“, soukromých zjevení.

Schismatikem neboli rozkolníkem by potom byl ten, kdo se příčí druhému koši Magisteria. V základních věcech víry je sice „pravověrný“, ale např. v mnoha často disciplinárních věcech se vymyká katolické víře.

Vývoj dogmat

Je možné, aby se nauka víry nějak měnila? Často je slovo „dogma“ spojováno s něčím zkostnatělým a neměnným, a proto nadpisek „vývoj dogmat“ může někomu připadat jako protimluv. Pokud si představíme, že dogma je kostrou nauky víry, pak je třeba zároveň dodat, že není kostrou rozpadajícího se kostlivce, ale živého těla, kterým Církev beze sporu je. Kostra živého těla tvoří pevný základ, ovšem to neznamená, že by malé dítě mělo stejnou kostru jako dospělý člověk. Mění se s věkem zejména velikost a vzájemné proporce. Tak je to i s dogmatem. V počátku Církve byla stejná víra jako dnes, pouze dnes je více rozvinutá do podrobností, které kvůli různým těžkostem v dějinách bylo potřeba nalézat. Některé části nauky prodělaly větší vývoj v jedné době, jiné se vyvíjely více v době jiné. Podobně jako malé dítě má například dříve rozvinutou kostru lebky, zatímco ostatní části kostry jsou jaksi pozadu a až ve větším věku přijde období jejich růstu. Tedy dogma v průběhu dějin zůstává v jádru stejné, pouze se rozvíjí, zpřesňuje.

Koneckonců rozvoj teologie lze pozorovat i samotných evangeliích: Zatímco sv. Matouš velice dobře zasazuje Pána Ježíše do kontextu židovské tradice jako naplnění Písma, tak další evangelisté jdou dále a o pár desítek let později sv. Jan už uvažuje o tomtéž Pánu Ježíši nejen jako o Naplniteli proroctví, ale poznává v Něm vtělenou druhou Božskou Osobu, věčné Slovo, které se stalo tělem.

Blud je v tomto kontextu živého těla jako zranění. Jsou bludy menší a větší. Pokud se někdo řízne do prstu, je to menší poranění, než když si rozbije hlavu. Na to první většinou neumře, ale ani to není infekcí zcela vyloučeno. Na to druhé je závažnost zranění a tím i nebezpečí smrti víry větší. Když někdo například neuznává dogma to tom, že Panna Maria byla počata bez poskvrny dědičného hříchu, tak je to menší blud, než když by popíral, že porodila Pána Ježíše a že je Bohorodičkou. Ale ani jedno bludem být nepřestává, přestože závažnost je rozdílná. Také léčení jednoho bludu je rozdílné od léčení bludu jiného.

Vztah k nekatolickým křesťanům

Prosím, berte to bez urážky. Je třeba na základě výše zmíněného konstatovat, jaký je možný průběh víry u člověka. Když někdo uvěří a je pokřtěn v Církvi svaté katolické, stává se katolíkem. Pokud se něčemu příčí, stane se schismatikem, pokud se příčí více, je heretikem a pokud se k víře obrátí zády, je apostatou. Toto striktní rozlišení nenechává žádnou kladnou kolonku pro nekatolické křesťany. Nezbývá, než je rozdělit mezi schismatiky a heretiky. Ovšem je třeba jim přiznat na základě nauky z II. vatikánského koncilu v dogm. konstituci Lumen gentium, že mají nějaký podíl na Církvi[3], přinejmenším v tom, že jsou pokřtěni.[4] Také může být i pro mnohé katolíky povzbuzením, s jak velkou horlivostí se často evangelíci věnují studiu Písma svatého. U pravoslavných je zase například hodné obdivu, kolik dobrého přinesl bohatě rozvinutý klášterní život na Východě.

Někdy se však setkáváme s názory také ne zcela pravověrnými, když některé církevní společenství (ať mezi katolíky nebo mezi nekatolíky) tvrdí, že má zachovanou tu pravou nauku a že ostatní ji mají porušenou, protože pochybili v nějakém závažném článku víry. Podle výše uvedeného přirovnání dogmatu k tělu je třeba nejprve uvažovat, jestli to není pláč jenom kvůli rozbitému kolenu. Pro některé je jejich pozice jediných spravedlivých a pravověrných celkem pohodlná – nejsou pod žádnou vyšší církevní autoritou, které by museli být poslušni. Zde by bylo vhodné citovat z Písma (1Petr 5,5-9):

"Všichni se oblecte v pokoru jeden vůči druhému, neboť 'Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost. Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas. Všechnu svou starost vložte na něj, neboť mu na vás záleží. Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako 'lev řvoucí' a hledá, koho by pohltil. Vzepřete se mu, zakotveni ve víře, a pamatujte, že vaši bratří všude ve světě procházejí týmž utrpením jako vy."

Pokud by měl protivník pohltit některé, pohltí zřejmě dříve ty ovce, které se oddělují od stáda a od Dobrého Pastýře, a zvláště ty nejtvrdohlavější berany.

Katolický integrismus

Někteří značně konzervativní katolíci používají označení, že jsou integristé. Nechtějí, aby vznikl dojem, že vše staví jenom na tradici. Chtějí zároveň zdůraznit, že chtějí vyznávat vše, co katolík vyznávat má. V tomto smyslu by měl být integristou každý katolík. Pouze bych chtěl na tomto místě upozornit, že nestačí integrismus v nauce víry, ale musí pronikat celým životem a pokud člověk žije z víry, má být také proniknut evangelní radostí. Na toto téma často mluví současný Svatý otec František. Je svým způsobem také známkou nějakého problému v duchovním životě, když tato radost z víry chybí. Nejedná se o nějaké chvilkové nadšení, ale o životní postoj nesený evangeliem - radostnou zvěstí. A protože přicházejí mnohdy zkoušky, kdy se člověk radostně pochopitelně „necítí“, je tedy ona evangelní radost jistě něčím jiným, než pouhým citem.

Život člověka se skládá z mnoha aspektů. V životě víry má však evangelium pronikat všechno. Pokud člověk nauku víry poznává, může si ji zamilovat a zejména si zamilovat Toho, o kterém to všechno je. Pokud člověk nauku víry nezná, těžko si ji zamiluje. A stejně je to s cestou ctnosti. Nejprve je to třeba těžší, ale potom po té cestě kráčí člověk lehce a radostně, jak praví sv. Benedikt ve své Řeholi. Ctnost jako projev mravní pramení z poznání toho, co je dobré. Pokud člověk poznává, co je dobré, s Boží pomocí by to měl také konat. Zde je místo pro skutky milosrdenství tělesného i duchovního a tím pádem se dostáváme z oboru dogmatiky a morálky také do oblasti charity. Jakým způsobem potom dobré skutky člověka souvisí také s duchovním životem a jsou svědectvím o lásce k Pánu Bohu, to by mohl vykládat sv. František z Assisi:

Učiň mě, Pane, nástrojem, ať zářím, ať zářím tvým pokojem.

Kde dusí nenávist, ať lásku vnáším, kde tiskne bezpráví, ať křivdy snáším, ať smírem spojuji, kde dělí hádky, ať pravdou přemáhám omyl a zmatky.

Ať vírou postavím hráz pochybnostem, ať propast zoufalství překlenu mostem, kde vládne temnota, ať světlo křesám, se všemi smutnými ať v tobě plesám.

Požehnej, Pane můj, mé snaze přímé: víc, než být potěšen, chci těšit jiné, víc, než být pochopen, druhé chci chápat, víc, než být milován, chci lásku dávat.

Kdo dává, dostává, mnohem víc přijme, kdo ztrácí, nalézá, sebe i jiné, kdo bližním odpouští, sám milost pozná, ba ani smrt mu víc nebude hrozná.[5]

V písni se ukazuje, že pomoc druhým může být také cestou k jejich i vlastnímu nalezení. Tak se dostáváme do oblasti misií. Hlásání evangelia je tedy nedílnou součástí života z víry. Je jakýmsi „rozmnožovacím ústrojím Církve“. Bez hlásání víry by nebyli noví věřící a tělo Církve by chřadlo a umíralo. Proto je každá buňka pověřená, aby se starala také o rozmnožení v tom smyslu, ve kterém jí to náleží. Zde je zvláštní právo a povinnost rodičů zvěstovat víru svým dětem a ve víře je vychovat. Svatý Pavel si uvědomoval velikou závažnost misijního poslání:  „Nemohu se chlubit tím, že kážu evangelium; nemohu jinak, běda mně, kdybych nekázal.“ (1Kor 9,16)

Veškerá činnost křesťana a veškeré jeho úsilí se po výše probraných aspektech života soustřeďuje tam, kde vlastně začalo jeho poslání při křtu, tedy soustřeďuje se v liturgii Církve, která je veřejnou Boho-poctou. Zde je vhodné zmínit slova II. vatikánského koncilu, že: „je liturgie vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla. Vždyť apoštolská práce je zaměřena k tomu, aby se všichni, kdo se vírou a křtem stali Božími dětmi, shromáždili vjedno a uprostřed církve chválili Boha, účastnili se oběti a jedli ze stolu Páně.[6]

Postoj správné víry tedy spočívá ve správné nauce víry, na kterou však musí organicky navazovat správná morálka, správná služba bližním, správné hlásání a svorníkem je správná liturgie. Jsou to spojené nádoby, kde nedostatek v jedné se brzy objevuje i v těch dalších. Jako nedostatky ve víře by bylo možné označit za bludné názory, pak by se v určitém slova smyslu mohlo mluvit také o bludném chování, bludné charitě, bludných misiích a bludné liturgii. Bylo by jednoduché být velkým inkvizitorem, který by naukou víry rozbíjel hlavy bludařům. Stejně tak by bylo jednoduché se bavit o správných zásadách chování a nic pro to neudělat. Podobně není možné zanedbávat dobrodiní vůči těm, kteří to potřebují. Často se křesťané vymlouvají, že nemohou hlásat víru, protože mají moc a moc starostí, takže zase skomírá misijní rozměr života. Přestože liturgie je jakýmsi vrcholem, bylo by málo, kdyby byla pouhým obřadnictvím a „zbožným tělocvikem“, ale má vyjadřovat to, jak se člověk cele odevzdává Pánu Bohu a dává se mu do služeb tam, kde je. Bylo by také nespravedlivé vůči Pánu Bohu nevěnovat mu poctu, která mu v liturgii Církve podle práva náleží, aby také byla Bohu-libá.

[1] Srov. sv. Irenej z Lyonu: Adversus haereses, III,3.

[2] V této kapitolce je dobré nejprve odkázat na Doktrinální komentář Josefa kard. Ratzingera, prefekta Kongregace pro nauku víry z roku 1998, kde pramení rozlišení magisteriální nauky na „tři koše“.

[3] Dnes je zřejmé, že tento prvek koncilní nauky je již definitivní naukou, tedy ve 2. koši Magisteria (Srov. C. V. Pospíšil, Hermeneutika mystéria (2. vyd.), s. 103, ad loc. 126.)

[4] Že křest udělený heretikem je platný, píše již roku 256 papež sv. Štěpán I. v dopise sv. Cypriánovi z Kartága (Srov. DSH 110n.).

[5] Kancionál, č. 928.

[6] II. vatikánský koncil, konstituce o posvátné liturgii Sacrosanctum concilium 10.

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio