Tábor Sedlo 2009

Po sedmi letech se podařilo skupině obyčtovských farníků obnovit a uskutečnit myšlenku křesťansko-indiánského tábora. A jako obvykle jsem se k tomu já dostal zase jako slepý k houslím. Původně jsem měl na táboře pouze zahrát postavu indiánského kouzelníka – šamana, ale dopadlo to tak, že jsem na tábor přijel dříve a odjel jsem až když jsme z tábořiště všechno uklidili.

V pátek 10. července byl odchod od obyčtovského kostela na tábořiště v Sedle, což je někde mezi Obyčtovem, Sazomínem a Jamami. Pro ty, kteří nejsou místní to je všechno někde poblíž Žďáru nad Sázavou v malebné vysočinské krajině. Tábořiště bylo v údolí u řeky Oslavy, která v oněch místech svého horního toku spíše připomíná potok než řeku. Na rovné posekané louce byla postavena indiánská týpí. Jedno náčelnické, pět menších a ještě nějaké další stavby jako přístřešek pro kuchyň a jídelnou či nepostradatelné suché záchody. U řeky byl mostek a potom jsme vysekali i místa pro přístup do vody. Našli jsme krásnou zátočinu, kde byla asi metrová hloubka, takže se tam dalo i pěkně skákat do vody, což nejen děti nesmírně bavilo.

Já jsem na tábor přijel až v sobotu, protože v pátek jsem byl ještě v sedle svého kola dovršujíc návrat z pouti do Mariazell. Přijel jsem vlakem do Ostrova nad Oslavou a na tábořiště šel pěšky. Terén byl značně podmáčený, což mým přátelům v předchozím týdnu značně komplikovalo přípravu tábora. Musel jsem si tedy vyzout boty a jít bos. Takto jsem chodil často. Ale na druhou stranu je nutné dodat, že počasí nám velice přálo a situace se jenom zlepšovala. Zažili jsme totiž jenom jeden větší déšť s bouřkou, kterou navíc ještě některé děti zcela prospaly, zatímco ostatní se k tomu postavily velice statečně, protože pro některé to možná byl první takový zážitek bez rodičů někde v přírodě.

Na táboře měl každý svou přezdívku, kterou dostal. Účastníci dřívějších táborů z řad vedoucích již měli přezdívky starší, ale my, noví členové jsme je dostali teď. Pravděpodobně díky tomu, že jsem na tábor přijel rovnou z pouti, jsem dostal jméno „Pilgrim“, což se v pozdějších fázích tábora zkrátilo na „Pil“ nebo „Pí“. Velice se mi líbily přezdívky našich „Watutek“, klanových podnáčelnic, tedy starších tábornic, které částečně byly pověřeny k tomu, aby vedení pomáhaly. Jmenovaly se „Pradla“, „Švadla“ a „Madla“. Jinak ve vedení byl rovněž jeden bohoslovec a ze Signálů „Očko“ (oockoo) a „Ježek“ (zuzkazz).

Zbožnost jsme na táboře prožívali tak, že modlitba byla každé ráno a večer a navíc před každým jídlem. Přičemž při ranní a večerní modlitbě byl ponechán prostor dětem, aby Pánu předaly své prosby a díky. A skutečně děti se do modlitby zapojovaly velice pěkně. Mám z toho radost. To je jedním z důvodů, proč ten tábor vůbec je – aby díky životu v křesťanském společenství děti (i někteří vedoucí) poznali, co je to vlastně křesťanství a poznali také Pána Boha. To je překlad Bible do jazyka našich skutků. A také možná někteří mohli poznat i bohoslovce, že to jsou docela normální kluci a ne nějací exoti na kraji společnosti, kteří by šli do semináře z pouhého zoufalství, že je třeba nikdo nechce, že jsou líní nebo že nic jiného neumí. V neděli jsme jako správní katolíci se vypravili do kostela do Obyčtova. Mši měl pan farář František Koukal, který za námi i během tábora přicházel, neboť to byl vlastně tábor jeho farností Obyčtov a Ostrov nad Oslavou.

V pondělí jsme šli za šamanem, který měl dětem předat další indicie pro hledání ztraceného „Wampumu“. Já jsem byl převlečen za toho kouzelníka. Měl jsem na sobě pončo, na hlavě dlouhé šedivé vlasy a na nich liščí kůži. Obličej jsem měl hrozivě pomalovaný. Některé děti setkání se šamanem tak vzalo, že se bály přes ten les v dalších dnech úplně chodit, zatímco někteří mě trochu odhalili, když se mnou rozmlouvali.

Jednoho dne jsme se vypravili hledat další stopy do Jam. To byl prakticky výlet na půl dne. Tam jsme dostali mapu, kde byla zanesena kamenná mohyla, u které jsme měli provést úlitbu lektvaru a říci modlitbu. Měli jsme tedy další program – uvařit lektvar a pak ho tedy „obětovat“. Na to nám vyšlo skvělé počasí. Šli jsme tam večer a při tom „obřadu“, kdy jsme prosili dobrého ducha „Tanku Imnižu“, ochránce našeho kmene „Hanyetu-Wi“, aby nám zjevil, kde je ukryté „Wampum“, bylo zataženo a začalo se blýskat a byl slyšet i hrom. Bylo to hrozně efektní až děsivé. Potom jsme v mohyle našli klíč k pokladu a mapu, jak dojít k místu, kde je zakopán. Poklad jsme vykopali další den. Byl v lese pod ztrouchnivělým pařezem. Celé to bylo velice dobře připravené a velice dobrodružné.

Ovšem v předposlední den tábora nám večer „Wampum“ sebral šaman, který nám zanechal vzkaz, zda jsme onoho pokladu skutečně hodni, ať si pro něj přijdeme v noci samostatně po jednom do lesa k jeho obydlí, tedy místu, které se během tábora stalo nejstrašidelnějším. Abychom ty zvědavce zmátli, kdo bude šaman, nebyl jsem to já, ale muž náčelnice, který za námi skoro každý den večer po práci přijížděl. Starší tedy museli jít do lesa a zapálit tam u šamanova obydlí svíčku. Prostě to byla taková stezka odvahy. Šamana ale viděl jenom ten poslední, kterému byl předán zpět „Wampum“.

V náčelnickém týpí se občas pálily večer slavnostní ohně. Jednalo se buď o „Lalavetiku“, což bylo takové přátelské posezení nebo o „Kikanu“, což byla slavnost dobra a zla, kdy jsme si také četli vzkazy od svých kamarádů, které nám psali na lístečky „Wikahy“ a dávali do taštiček s naším jménem „Tawakinů“. Mohla to být zpráva kladná nebo záporná. Třeba jsme někoho pochválili, že něco dobře udělal nebo že se nám na něm něco líbí či naopak jsme mohli diskrétně napomenout své přátele kvůli jejich nedostatkům a pochybením. Ty lístečky se musely po přečtení spálit. Já jsem při těchto slavnostech dělal „Ohnivce“, který se staral o oheň, jeho přípravu, zapálení i udržování. Každý večer jsme šli ještě poděkovat slunci, že nám svítilo a zakončili jsme den modlitbou u táborového kříže. V chladnějších dnech jsme ještě rozdělávali s dětmi ohně v jejich týpí. Také jsme si s nimi mohli popovídat a třeba je i nějak poučit a pobavit, ale hlavně zkontrolovat, aby nám přes noc nezmrzly.

Také jsme postavili indiánskou saunu neboli potní chýši. Šlo o dřevěnou konstrukci z prutů, která byla pokryta mnohými vrstvami nejrůznějších textilií zpravidla pro nic jiného nepoužitelných. V ohni jsme nahřáli kameny na vysokou teplotu a potom vhodili do jámy vykopané uprostřed chýše. Jeden byl pověřen jako „Plivník“, tedy ten, kdo plival do jámy vodu z ešusu, aby byla v sauně pára a tím se lépe přeneslo teplo z jámy do celé chýše. Byl to velice pěkný zážitek. Samozřejmě, jakmile jsme z chýše vylezli, jsme se ponořili do chladného potoka.

Jednoho dne nám přišel pan farář také na tábořiště odsloužit mši svatou. Takové mše svaté v přírodě mají vždycky něco do sebe. Ale důležité je si vždycky uvědomit, že ať přitom prší nebo praží slunce, jde v té mši stále o to samé. Přichází k nám sám Pán Ježíš v Nejsvětější svátosti a můžeme naslouchat Božímu slovu.

Jindy jsme zase měli olympiádu, tedy takové soutěžení zejména ve sportovních disciplínách. Já si myslím, že to taky k táborům patří. Jednalo se o různé dovednosti, běh, hod nebo další. Také jsme si zahráli i fotbalové utkání.

V pátek tábor končil a děti šly domů. My vedoucí jsme však často ještě zůstali, protože další den bylo setkání s účastníky táborů, které se konaly před onou sedmiletou prolukou. Mohli jsme sdílet zkušenosti a poučit se z rad ostřílenějších táborníků. Na tomto setkání jsme grilovali uzené kýty a také tam byl soudek piva, se kterým jsme se díky nižšímu počtu účastníků mohli prát ještě další tři dny.

V neděli jsme šli na pouť k Panně Marii Karmelské do Jam. Tam jsem potkal mnoho svých známých z onoho farního společenství Jámy-Radešínská Svratka-Slavkovice, kde dnes působí otcové pallotini, které jsem také měl tu čest poznat. Zejména pana faráře Jozefa a onoho času pastoračního asistenta, prvního českého pallotinského bohoslovce Honzu Davida (na Signálech: truba). Doufám, že se do té farnosti brzy znovu podívám. Také mě Honza velice horlivě přesvědčoval, ať prý jdu k pallotinům. Zní to velice lákavě, zejména ten jejich seminář ve Varšavě. Ach jo, zase mám další věc, která mně bude komplikovat život. Každopádně jsem moc rád, že jsem v Jamách na pouti byl.

V pondělí jsme již sklízeli tábor. Stěhovali jsme nejprve veškerý mobiliář a potom jsme začali bourat i týpí. Takřka vše jsme naložili nadvakrát na vůz traktoru. V úterý nám zbývalo už jenom tu druhou fůru složit a zahladit po sobě stopy na tábořišti alespoň tím, že jsme zasypali jámy po ohništích a po kůlech v zemi.

Bohu díky za všechno, také děkuji obyčtovským farníkům, že se nebáli tábor uspořádat a že jsem jim mohl pomáhat v dobré věci.