Ve svatém přijímání k nám přichází sám Pán. Je to okamžik, kterému je třeba věnovat zvláštní pozornost. Církevní otcové užívali spojení „cum amore ac timore“ – s láskou i bázní. Lásku a pravé přátelství si dovedeme u eucharistické obětní hostiny představit, ovšem co ta bázeň? Možná nám pomůže úryvek z podobenství o královské svatbě:
Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu. Řekl mu: 'Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?' On se nezmohl ani na slovo. Tu řekl král sloužícím: 'Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.' Neboť mnozí jsou pozváni, ale málokdo bude vybrán. (Mt 21,11-14)
Proto je třeba vždy mít na paměti, jaké má člověk šaty pro setkání s Pánem. Toto chápejme ve smyslu tělesném i duchovním, protože obojí je stejně důležité. Navenek musíme být na mši svatou důstojně oblečeni, kvůli Tomu, se kterým se setkáváme. Kdybychom šli na audienci u krále nebo jiné významné osoby, také bychom nemohli mít otrhané tričko nebo krátkou sukni. A ve mši svaté se setkáváme s Někým, kdo je větší než král pozemský. K tělesné přípravě ještě přísluší tzv. eucharistický půst – před přijetím Nejsvětější svátosti oltářní musíme alespoň jednu hodinu nic nejíst a nepít kromě vody a nutných léků. (Dříve bývala tato doba tři hodiny a ještě předtím od půlnoci.) Naše vnitřní ošacení potom znamená mít duši oděnou do posvěcující milosti, kterou jsme získali na křtu a obnovujeme ve svaté zpovědi. Nesmíme mít na svědomí žádný těžký hřích. Pokud by tomu tak bylo, musíme se před přistoupením ke svatému přijímání nejprve správně vyzpovídat. Posvěcující milost z nás dělá Boží přátele. Ne, že by nás Bůh bez ní neměl rád – On nás miluje neustále. Ale my máme problém! My jsme se s Ním nechtěli smířit. Vždyť i v lidském rozměru nemůžeme sedět u jednoho stolu s člověkem, se kterým nejsme usmířeni. Proto se musíme my usmířit s Bohem, když se máme účastnit tak svaté hostiny. Svatý Pavel Korinťanům také velmi přísně píše:
Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně. Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije. Kdo jí a pije a nerozpoznává, že jde o tělo Páně, jí a pije sám sobě odsouzení. (1Kor 11,27-29)
Opomíjet duchovní přípravu na mši svatou a svaté přijímání by svědčilo o povrchnosti naší víry. Zanedbávat tělesnou úpravu by znamenalo, že nestojíme o spásu celého člověka, ale jen jakési vnitřní stránky. Ovšem Pán Ježíš se nestal duchem nebo duší, ale celým člověkem, tedy i s tělem. Copak nevyznáváme, že věříme ve vzkříšení těla?
Tělesný postoj při svatém přijímání je také velmi vypovídající. Když reformovaná evangelická společenství přestala vyznávat skutečnou přítomnost Krista Pána v Eucharistii, přestali klečet u svatého přijímání – v 16. a 17. století některé holandské kalvínské synody zakázaly přijímání vkleče. Není nám hanba, když se tohoto zákazu znovu dopouštějí dnes mnozí katoličtí kněží a biskupové? Je třeba připomenout, že přijímání Eucharistie vkleče je západní tradici vlastní. Východní tradice samotné klečení nezná, ale úctu Eucharistii projevují věřící hlubokou úklonou, než jim kněz podá z kalicha na lžičce do úst Tělo Páně namočené v Krvi Páně.
Jak hodnotit podávání svatého přijímání na ruku? Sekretář Kongregace pro bohoslužbu a svátosti Malcolm kardinál Ranjith uvádí, že tato praxe byla zavedena velmi rychle po koncilu, a to dokonce bez dotazování příslušných představených, což samo svědčí o nelegitimitě. Následně byl tento nešvar schválen, protože se zdálo, že se mu již nedá zabránit. Jde ovšem o způsob, který ne příliš povzbuzuje ke vzdávání úcty Tomu, kterého přijímáme. Často se pak věřící vracejí od svatého přijímání, jakoby se nic zvláštního nestalo, nemluvě přímo o zjištěných znesvěceních eucharistických způsob. Je tedy třeba tuto praxi zhodnotit, případně od ní upustit, protože nemá žádné zakotvení ani v koncilních dokumentech, ani v promluvách koncilních otců a v mnoha zemích byla zavedena neoprávněně (in: Athanasius Schneider: Dominus est!)
Co na to Svatý otec Benedikt XVI.? Svým jednáním neboli praktickým magisteriem nám dává najevo svůj názor: Svaté přijímání podává od slavnosti Těla a Krve Páně roku 2008 jenom vkleče do úst. (http://www.radiovaticana.cz/clanek.php4?id=9760 cit. 26.12.2012) Jakou to má pro nás vypovídací hodnotu?
Je však, ale zásadní rozdíl mezi všeobecným přijímáním na ruku do 9. století a přijímáním na ruku od 16. a 17. století za reformace u zwingliánů a kalvínců. Zatímco první rozhodně nechtělo umenšovat přítomnost Krista Pána v Eucharistii, druhé bylo namířeno proti tomu, aby „chléb“ byl uctíván.
Pokud budeme uvažovat, jestli dnešní přijímání na ruku u katolíků má blíže k pojetí prvnímu nebo druhému, je zřejmé, že k druhému, přestože se snaží tvářit, že k prvnímu. Že tomu tak je, je možné poznat po ovoci, kterým je často menší úcta ke mši svaté a ke svátosti Eucharistie a mnohé další důsledky také v morálce. Nechci zevšeobecňovat, ale tento trend je opravdu zřejmý. Proto jsem se nezaobíral dalekosáhle tím, jak tomu bylo se svatým přijímáním na ruku do 9. století...
Je však zřejmé, že pokud o svatém přijímání na ruku mluví prefekt Kongregace pro bohoslužbu a svátosti kard. Ranjith jako o nešvaru, nemůžu o tom mluvit jako něčem, co by přinášelo plody.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.