Přes mého známého Vojtu jsem se dověděl, že P. Habrovec z Radešínské Svratky koná se svou mládeží pouť do Říma a Itálie. Vojta totiž řešil, zda má či nemá jet, neboť ve zkouškovém období mu ještě zbývalo splnit některé studijní povinnosti. Já jsem se pohotově ozval, že pokud tedy by to šlo, rád bych se také připojil k této pouti. On ihned zavolal otci, který byl zřejmě docela potěšen, neboť jako řidič vozidla jsem mohl značně usnadnit dlouhé cestování.
Týden před odjezdem byla informační schůzka v Radešínské Svratce na faře. Já jsem tam přijel a vůbec nikoho jsem tam neznal. Ale z nějakých zajímavých důvodů mi byla tak polovina lidí povědomá. Zřejmě je to třeba tím, že někteří jsou Animátoři nebo se objevují na různých jiných zbožných akcích. Bylo nám řečeno, co všechno si máme s sebou vzít.
Osoba P. Ing. Mgr. Pavla Habrovce mi byla již známá od slečny Páji, která u něj na faře strávila také mnoho času, avšak až teď jsem se s tímto vzácným člověkem mohl setkat osobně. Vystudoval vysokou školu ještě před vstupem do semináře. Před revolucí se také účastnil tajných studií bohosloví, pak studoval několik let dálkově a nakonec završil svou přípravu na kněžství v semináři. Je to tedy osoba, která již za svůj život prožila mnoho let v pracovním procesu ještě před kněžským svěcením. Musím dodat, že se jedná o člověka velice pokorného s živým hlubokým vnitřním vztahem k Bohu (což se u některých kněží nedá říci tak snadno). Umí za vším děním okolo sebe hledat Boží vůli. Žije svůj vztah s Bohem skutečně každou minutu a to nejen tím, že o tom povídá, ale za jeho slovy stojí i mocné skutky. Vždyť za jeho devítileté působení na Vysočině ve farnostech Radešínská Svratka, Slavkovice, Jámy a dnes i Radostín nad Oslavou vyrostl z těchto farností nejeden bohoslovec. Otec svou charismatickou osobností stmeluje svou farní rodinu. Jeho velkým přáním bylo, aby každá obec měla svůj vlastní kostelík nebo kapli. Toto přání se mu splnilo, když s pomocí Boží a farníků postavili ve Slavkovicích první kostel Božího Milosrdenství v Česku. Však počátkem jakéhokoliv činu je dobrý nápad a odvaha jej uskutečnit. Ve farnosti se otec obklopil mladými lidmi, kteří jsou mu věrnými pomocníky a přáteli. S nimi také podniká kromě pastoračních aktivit i různé tábory, výlety či poutě a tato byla jednou z nich.
Tato pouť je v roce svatého Pavla věnovaná také z velké části jeho památce a rozjímání jeho života, jeho cesty za Kristem Pánem a vůbec seznámení se s tak velkým apoštolem i prostřednictvím míst jemu zasvěcených a míst, kde za svého pozemského putování působil, než dobojoval dobrý boj a získal věnec spravedlnosti.
Ve tři hodiny odpoledne jsme se měli sejít na faře v Radešínské Svratce, abychom sbalili všechny věci a mohli se vydat na cestu. Balení prý trvalo mimořádně krátkou dobu, jak tvrdili ti, co již jeli na takovéto cesty vícekrát. Před odjezdem jsme se ještě společně pomodlili v kostele. Jak je krásné, když každá činnost začíná modlitbou!
Vyjeli jsme a ve Žďárci jsme ještě přibrali jednu poutnici, neteř otcovu. Jelo tedy celkem sedmnáct poutníků ve dvou velkých vozidlech. Ještě nesmím opomenout zmínit, že jel nakonec také Vojta, což bylo k radosti všech, neboť byl řidičem a hlavně kuchařem.
V Mikulově jsme si udělali malou zastávku a já jsem šel řídit místo Aničky.
Mgr. Anička je absolventkou Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. Tuto skutečnost jsem se díky skromnosti dívčině dověděl až daleko později, neboť když jsem se ptal, co studuje, bylo mi řečeno, že je ve druhém ročníku FF UP oboru psychologie. Vystudovala však učitelství pro základní školy s německým jazykem. I s hodnocením své znalosti italského jazyka byla velice skromná. Skutečnost však byla taková, že italsky uměla dobře. Zejména však uměla italsky jako jediná z našich řad, takže byla naší mluvčí a překladatelkou. Měla věčně červené tváře, dlouhé dosti vlnité vlasy a baret. V Olomouci pracuje jako učitelka a schází se ve společenství se studenty a řeholníky. Toto společenství však vědomě stojí mimo VKH.
Vozidlo jsem řídil až do Tarvisia v Itálii, kam jsme dojeli v noci. Pak pokračovala v řízení našeho vozidla Volkswagen Transporter nebo též podle červené barvy karoserie „Beruška“ opět ona. Ráno jsme přijeli do Assisi.
Navštívili jsme město svatého Františka (S. Francesco) a svaté Kláry (S. Chiara). Nejprve jsme šli do baziliky (původně kostel sv. Jiří), kde je pochovaná svatá Klára. Narodila se v Assisi na konci 12. století a pocházela ze šlechtické rodiny. Připojila se ke sv. Františkovi spolu se svými bratranci Silvestrem a Rufinem. Přijala z Františkových rukou řeholní šat a pobývala u benediktinek. Pak se usadila v klášteře sv. Damiána, který se posléze stal mateřským klášterem ženské větve františkánského řádu – klarisek. Brzy se k ní připojovaly další ženy včetně jejích sester. Svatá Klára žila v přísné chudobě a bojovala dlouho s nemocí. Před smrtí uznal papež její řeholi. Jsou známy čtyři dopisy, které psala svatá Klára svaté Anežce České. (Breviář (1994) str. 1465).
Přes velice malebné město na kopečku jsme šli také do baziliky sv. Františka, kde je pochován on. To je bazilika spojená s klášterem a pozoruhodná zejména tím, že má vlastně tři poschodí. V tzv. Horní bazilice je krásný prostor s velice působivými nástěnnými malbami, které zobrazují četné výjevy ze života sv. Františka. Je to bazilika velice prostá. Jinak je to centrum františkánského řádu a konají se tam různá řádová setkání.
V tzv. Dolní bazilice je množství postranních kaplí a není o nic menší než ta nad ní. V nejnižším patře se potom ukrývá sarkofág s tělem sv. Františka a prostor je určen zejména pro rozjímání
Život svatého Františka z Assisi byl provázen mnohými zvraty, úctyhodnými skutečnostmi a novinkami. Cítil, že má sloužit Pánu. Jednou byl svým bohatým otcem poslán do boje v novém lesklém brnění na vybraném koni. Vedle něj jel zchudlý šlechtic v brnění rezavém a na koni bídném. František poznal, že on má jít jinou cestou. Vyměnil si tedy s tím šlechticem koně i brnění a vydal se se svěšenou hlavou zpět do Assisi. Rozhodl se žít jako potulný mnich a později přijal i jáhenské svěcení. Začal kázat v Assisi a přidalo se k němu několik následovníků, čímž byl položen základ františkánské rodiny. Pro ženy byl založen výše zmíněný řád klarisek a pro laiky tzv. třetí řád. Sám František poslal bratry do různých koutů Evropy a sám cestoval do Svaté země i do Egypta. Vždy v odevzdanosti a pokoře toužil, aby jeho počiny schválily církevní autority. V Římě měl možnost se spřátelit se svatým Dominikem, zakladatelem Kazatelského řádu (dominikánů), který spolu s františkány značně oživoval duchovní život Evropy třináctého i dalších století. Vždyť svatému Františku se na kříži zjevil sám Kristus Pán, který mu říkal: „Oprav mi kostel“. Je to částečně taková slovní hříčka, protože v některých jazycích se řekne „kostel“ stejně jako „církev“ (např. něm. Kirche, ang. church).
O Vánocích 1223 postavil v klášteře v Grecciu, kam jsme ten den také jeli, první živé jesličky. Také v tom klášteře podobně jako i v jiných klášteřících v okolí nějakou dobu pobýval. Tento klášteřík je však také známý i díky jinému světci a osobnosti středověké theologie – sv. Bonaventurovi.
V posledních letech svého života, která prožíval zejména v ústraní, se na jeho těle objevila stigmata – rány na místech ran Kristových, které ho k Němu ještě více poutaly a připodobňovaly. Již dva roky po své smrti byl kanonizován. (Breviář (1994) str. 1550)
Večer jsme přijeli za Donem Zděňkem Kopřivou. Je to Čech, který se stal po revoluci italským knězem a nyní je farářem ve Vaziu u Rieti. Rieti je starobylá diecéze z prvního století v Sabině a je velice pravděpodobné, že ji navštívili i první apoštolové jako sv. Petr nebo sv. Pavel. Den před našim příjezdem se ve Vaziu slavilo pět let od posvěcení kostela Nanebevzetí Panny Marie (Santa Maria Assunta). My jsme tam však oslavili svátek Uvedení Páně do chrámu.
Ráno jsme se vydali na cestu do Říma, kde jsme nejprve navštívili katakomby sv. Priscilly. Jedná se o jedno z mnoha starořímských podzemních pohřebišť. Katakomby vykopané v měkké na vzduchu tvrdnoucí hornině skrývaly po stranách svých chodeb niky jakožto hroby zemřelých. Lidé chodili navštěvovat hroby svých zemřelých a vzpomínali na ně. Podobně činili i první křesťané. Do katakomb chodili vzpomínat na své mučedníky, kteří si více vážili Krista Pána než svého života. Stalo se tedy poctou být pohřben v blízkosti mučedníka. Není však pravda, že by se křesťané v katakombách ukrývali, neboť to byl veřejný prostor všem přístupný jako jsou dnešní hřbitovy. Pouze bylo vhodné využít toto poměrně tiché a jaksi bezpečné místo ke schůzkám se souvěrci. Spolu tam tak křesťané četli a kázali Boží slovo a lámali chléb (fractio panis), tedy vlastně slavili mši svatou v její nejpůvodnější podobě. Na hrobech mučedníků jsme v jakési kapli měli možnost slavit mši svatou. Shodou okolností to bylo v den sv. Blažeje, biskupa a mučedníka. V ten den se také uděluje svatoblažejské požehnání na ochranu před nemoci krčními a jinými zly. Protože mezi námi byly dvě více ochuravělé osoby, vztáhli jsme na ně po otcově výzvě ruce všichni, aby byly uzdraveny. Přijde mi to jako velice vhodný způsob, jak v člověku probudit dar uzdravování.
Potom jsme se jeli ubytovat do Nepomucena – české papežské koleje. Měl jsem možnost se tam opět setkat s P. Jiřím Peškem, který v Římě studuje doktorské studium katechetiky. Je to kněz, který sloužil pět let duchovní správě a věnoval se ve velké míře zejména mládeži. Sám jako konvertita vnímá, že je skutečně možné ukázat mladým lidem krásu víry. Mohl jsem si s ním popovídat párkrát sám a jeden večer nás navštívil všechny, slavil s námi božské officium a povyprávěl nám o studiu v Římě a také hodně o svém životě.
Večer jsme šli na noční procházku Římem, která vedla od koleje přes Lateránskou baziliku, kostel, kde je pohřben sv. Cyril, okolo Kolosea a Římského fóra (které však bylo pro pozdní čas již zavřeno), památníku krále Viktora Emanuela II. až k Andělskému hradu a na Náměstí sv. Petra. Zapěli jsme tam papežskou hymnu a obrátili pohledy na okna, kde Svatý Otec ještě zřejmě ve večerních hodinách pracoval, neboť se tam svítilo. Metrem jsme jeli potom zpět ze stanice Ottaviana do stanice Re di Roma a zbytek došli pěšky.
Tento den byl na zážitky zejména duchovní velice bohatý. Ráno jsem si se spolupoutníkem Honzou přivstal, abychom oslavili s obyvateli Nemomucena latinskou mši svatou. Po ní následovala ještě jedna mše svatá s našimi poutníky. V Nepomucenu mají tři kaple nad sebou. Zvláštností však je, že hlavní kaple je používána zejména pro slavení římskokatolického obřadu Novus Ordo, tedy tak, jak jsme zvyklí. Horní kaple nebo též kaple kardinála Berana je pro slavení tridenstkého ritu a spodní kapli okupují duchovní slavící východní obřady. Potom jsme již jeli na audienci u Svatého Otce Benedikta XVI. v Aule Pavla VI. Je to prostor pro několik tisíc lidí. Konečně jsem tedy využil možnosti vidět Svatého Otce. Bylo čteno evangelium o tom, jak svatý Pavel bojoval a dobojoval svůj život. Potom kázal Svatý Otec s hlubokosáhlým theologickým exkurzem o tomto evangeliu. Evangelium bylo čteno italsky, francouzsky, španělsky, anglicky, německy a polsky. Svatý Otec potom v jazycích výše zmíněných řekl něco i o obsahu svého kázání a pozdravil jednotlivě větší skupiny poutníků. Nás zmínil jakýsi kardinál při čtení polského výkladu pouze souhrnně jako „skupiny poutníků z České republiky, Slovenska a Chorvatska“. Ale stejně je chvályhodné, že o nás z
Česka slovem zavadili, když jsme tak malý národ oproti jiným. Závěrem jsme se pomodlili Pater noster a obdrželi papežské požehnání.
Ve Vatikánu jsme potom zůstali a navštívili vyhlídku na věži svatopetrské baziliky. Stoupali jsme asi po pěti stech schodech až na kopuli. Na střeše baziliky jsme si ještě dali capuccino a vnímali velikost tohoto chrámu. Potom jsme sestoupili do baziliky a mohli si ji samostatně prohlédnout. Musím přiznat, že jsem byl méně uchvácen než při předchozí návštěvě tohoto chrámu před několika lety. Je nutné říci, že v Římě je podobných bazilik více, takže se naskýtá jakási možnost srovnání. Velice pěkný však byl pohled z vnitřní strany kopule dovnitř. Při této pouti jsem mohl velice často využívat znalost latiny pro čtení rozličných nápisů na obrazech, stěnách, stropech a vůbec na všem. Mnohem více mi tedy říkaly různé texty a některé skutečně stály za chvíli zamyšlení nad obsahem.
Potom jsme šli do krypty, kde jsou pochovaní papežové včetně posledního zesnulého Jana Pavla II., jehož hrob je stále zasypán květy. Věnovali jsme tam chvíli tichému rozjímání. Na zvláštní přání jsme byli vpuštění do běžně nepřístupné části, kde jsme mohli vidět kapli s hrobem Josefa kardinála Berana, který po opuštění Československa na návštěvu papeže se stal vyhnancem, neboť mu nebyl dovolen návrat do vlasti. Byl to jeden z mnoha pokusů KSČ, jak rozložit Církev v Československu.
K večeru jsme ještě navštívili vlastní cíl naší pouti – baziliku sv. Pavla za hradbami, kde byl svatý Pavel pochován. Touto návštěvou a modlitbou na úmysly Svatého Otce jsme získali plnomocné odpustky. Před vstupem do chrámu měl otec promluvu o nás samotných. Kam se vlastně ubíráme? Kdo nás vede nebo kým se necháme vést? Je skutečně ten, kdo nás vede Kristus Pán nebo je křesťanství jenom nějakou nadstavbou našeho obyčejného života? Byli jsme vyzváni, abychom v chrámu se modlili mimořádně ne za druhé, ale sami za sebe. Abychom mohli Bohu dobře sloužit, musíme se mu nejprve cele odevzdat se všemi radostmi i starostmi. On nám dá pak všechnu sílu potřebnou k uskutečnění našeho povolání, ať je to povolání jakékoliv. V chrámu jsme se mohli odevzdat rozjímavé modlitbě u hrobu samotného svatého Pavla a skutečně přemýšlet o svém poslání ve světě. Přemýšleli jsme o začátku své další cesty právě v těch místech, kde skončil svůj pozemský „běh“ vzácný apoštol naslouchající bedlivě Božímu hlasu odevzdaný zcela do vůle svého Pána Ježíše Krista, abychom v těchto památných a promodlených místech mohli nabrat novou a stále větší sílu a odhodlanost zvěstovat dále toho Pavlova i našeho a pořád toho samého Krista Pána svými slovy i skutky ve všech koutech světa, kam nás prozřetelná Boží vůle zanese.Tato bazilika se mi velice líbila, protože jsou na ní vidět znatelně její románské kořeny, když oblouky ještě nepřeklenují tak velké mezery a strop chrámu je proveden jako rovný kazetový.
Po brzké ranní mši svaté jsme se vydali do Vatikánských museí. K údivu všech a zvláště těch, kteří si pamatují Vatikán z letních měsíců bylo uchvacující, že do museí nebyla dvoukilometrová fronta v desetistupu, ale nebyla tam fronta skoro žádná. Z poutnického domu Velehrad, kde náš kuchař Vojta má jisté známé, neboť tam jako kuchař pracoval, jsme dostali výraznou slevu, která nám vstupné snížila z 18 € na 8 €, což je znatelný rozdíl. Mohli jsme se tedy kochat krásami umění věků. Expozice začínala památkami starověkého Egypta s vystavenými nálezy z pyramid jako sarkofágy, mumie, rituální předměty a různé drobnosti. Pak byla zajímavá část věnovaná historickým obyvatelům okolí Říma – Etruskům. Přes různé další mnohé antické římské sochy jsme pomalu přicházeli do dob novějších. Velice se mi líbila dlouhá síň s mapami jednotlivých částí Itálie a pak také nástěnná série o papeži Urbanovi VIII. a o počátku pozemského života Krista Pána. V čase, který jsme strávili v museu jsme nemohli vidět všechny památky v něm skryté. A po několika hodinách tam nám i docházely síly k prohlížení, tak jsme byli nakonec rádi, že už jdeme, přestože úchvatných věcí bylo v museu stále dost. Jakousi třešničkou na dortu bývá Sixtinská kaple od Michelangela Buonarrotiho, která je působivým odkazem osamělého uměleckého genia. Ač malby na stěnách i stropě působí velkolepě a zdařile ztvárňují biblické motivy, nikterak mě nenadchly snad pro tne podivný renesanční nádech. Více jsem se pozastavoval nad osamocenými výjevy skutků papežů a světců na stěnách jiných malých síní. Tyto malby měly každá zpravidla svůj latinský popis, aby bylo zřejmé, co znázorňují. Zejména se mi zaryl do paměti můj častokrát opěvovaný výjev svatého Tomáše Akvinského klečícího v rozhovoru s Kristem na kříži. Druhý výjev byl o svatém Tomáši Akvinském, kterak přiváděl k františkánům svatého Bonaventuru v roce 1243. V museu byly také mnohé malby na plátně, zejména zajímavé byly ty velkých rozměrů znázorňující okamžiky z pozemského života Kristova.
Navštívili jsme baziliku Santa Maria Maggiore známou též pod názvem Panny Marie Sněžné, neboť tam, kde měla být vybudována se v srpnu zázračně objevil sníh. Je to památka, která má kořeny už ve čtvrtém století. V roce 867 byla významnou pro Velkou Moravu tím, že v ní za přítomnosti svatých věrozvěstů Cyrila, Metoděje a s největší pravděpodobností i jejich učedníků jako sv. Angelára slavnostně položil staroslověnské bohoslužebné knihy na oltář papež Hadrián II., čímž schválil jejich užívání. V tomto památném chrámě jsme se pomodlili část růžence a šli jsme dál na pouť ke svaté Agátě, jež se slavila v titulárním kostele Tomáše kardinála Špidlíka. V kostele bylo mnoho krajanů včetně kněží. Spolu se dvěma spolupoutníky jsme měli možnost ministrovat samotnému kardinálovi při slavení slavnostní mše svaté. Také jsme s ním mohli prohodit pár slov. On žije už asi padesát let v Římě, kde vyučuje a zajímá se zejména o východní křesťanství. Přede mší svatou, když se scházelo všech téměř třicet kněží do sakristie šel okolo také P. David Ambrož, jistého času kaplan u nás ve Velkém Meziříčí. Hned mu bylo jasné, že mě odněkud zná. Já mu vyřídil pozdrav od babičky a pozval ho, aby se také zastavil za námi v Nepomucenu, když tam přeci také bydlí. Nakonec další den ráno se ještě stihl na chvíli otočit a prohodit pár slov. V kázání otec kardinál řekl i pár vět česky, neboť byl obeznámen s přítomností množství českých poutníků. Krásnými slovy mluvil v podobném smyslu jako Otec Pavel, tedy o odevzdání se Pánu a skutečné horlivosti s příkladem na svatém Pavlu.
Pro mši svaté jsme se s Římem rozloučili a vydali se na cestu do přímořského městečka Nettuno, kde je hrob panny a mučednice svaté Marie Goretti, která jako mladičká dívčina chránila svou čistotu před hříšnými úmysly mladíka Alessandra. Protože se čistoty nechtěla vzdát, byla jím pobodána, což vedlo následujícího dne k její smrti. Člověk by si řekl, že to není nic divného, když mladá holka chrání před nějakých chlípným člověkem své panenství. Důležité ovšem je, jak se Maruška zachovala, když byla tak těžce zraněná – svému vrahovi odpustila, aby on i ona mohli žít v míru s Kristem ať dále na zemi nebo v nebi na věčnosti.
V kryptě tam potom přišli slavit mši svatou tři kněží poutníci, pravděpodobně Indonésané, tak jsme se k nim přidali.
Dále jsme pokračovali na pro mě další důležité místo – kořen západního mnišství a tedy vlastně i kořen všech klášterů jakožto pokladnic vědění od středověku dále – klášter Montecassino (též Monte Cassino), který založil roku 529 svatý Benedikt z Nursie a sepsal tam řeholní pravidla, jimiž se nejen benediktini řídí dodnes, ale jsou závazná i pro další řády z benediktinů později vycházející. Měli jsme možnost slavit s bratry benediktiny zpívané nešpory, které se krásně rozléhaly bazilikou, ve které je pochován svatý Benedikt spolu se svou milovanou sestřičkou svatou Scholastikou, která svého bratra následovala v odevzdanosti se Pánu a je na druhé straně významnou osobností pro kláštery ženské, neboť na samém úpatí Montecassina byl klášter její.
Za druhé světové války byla úmluva, že německá vojska nebudou vstupovat do kláštera. Avšak ze strany spojenců byl proveden letecký útok na klášter, ze kterého potom zbyly jenom některé ohořelé stěny a současná budova je postavená nově. V chrámě je pak zajímavé, že ještě jsou na stropě volné plochy čekající na svého malíře. Útok byl pravděpodobně podnícen zednáři, kteří chtěli zničit památku tak vzácnou, aby ve stínu jejich víry v sebe křesťanství upadlo.
Večer jsme přijeli do Scafati poblíž Neapole (Napoli), kde jsme hledali chrám Santa Maria dei Bagni, u kterého sídlí fra (bratr) Michelle, jenž skupince poutníků s otcem Pavlem již dvakrát poskytl s pohostinností a ochotou františkánů velice milé zázemí. Je to řeholník velice živý a vidím v něm samotného otce jejich řádu svatého Františka z Assisi, který měl lásku bez rozdílu ke všem tvorům a ke všemu stvoření, protože tak mohl oslavovat jediného Stvořitele, dobrého Boha a Jeho Syna našeho Pána a Vykupitele Ježíše Krista. Bratr Michelle ani nechtěl být oslovován otec (don). Moc se mi líbilo, jak dokázal se s každým vhodným způsobem v rámci možností bavit – s postiženým člověkem na vozíku i s bezdomovcem. Je to výzva na nás, abychom přestali o nějaké lásce k druhým jenom blábolit a začali mluvit řečí našich skutků. Vždyť v každém maličkém sloužíme Kristu Pánu!
Tento den jsme si mohli trochu odpočinout, protože nebyl tak vyčerpávající na poznávání a o trochu déle jsme si pospali, hm... tak skoro do devíti. Protože bylo poměrně deštivo, jeli jsme do Amalfi, kde je hrob svatého apoštola Ondřeje v krásné bazilice, do které vede dlouhé schodiště z malého náměstíčka, jež je jen málo desítek metrů od pobřeží. Množství diecézí v Itálii je z historických důvodů zapříčiněno rozvojem křesťanství v daných místech již v prvních stoletích, pročež každé městečko má zpravidla svou diecézi. A v Amalfi je dokonce sídlo arcidiecéze. Město se rozkládá u břehů Tyrhénského moře a po úbočí příkrého údolí směřujícího do vnitrozemí. Historické centrum je protkáno úzkými uličkami, kde jsou často kvůli přílišné příkrosti schody. Sousední domky jsou na sebe těsně nalepeny a vytváří tak zvláštní urbanistickou strukturu jistě lákavou pro návštěvníky Středomoří. Možná snadněji je město dosažitelné vodní cestou než po klikaté nebezpečné silnici, kde se občas dvě vozidla jenom těžko vyhýbají.
Po našem návratu zpět do Scafati jsme slavili mši svatou s farníky a já jsem pozoroval, jak byli spoluministranti udiveni, když viděli ministrovat italské dívky. Já jenom k tomu dodám, že tato skutečnost velice podněcuje člověka, aby se místo na oltář díval na naproti sedící sličná děvčata. Potom následovala večeře s ministranty farnosti a bratr Michelle nám všem objednal pizzu. Také pustil na počítači karaoke a my jsme zpívali. naše česká část pak zejména slavila úspěch, když zazpívala píseň Laudato sii, o mi Signore, kde se Italové rádi v refrénu přidali. Problém byl však stále s jazykovým dorozuměním, neboť jediný, kdo uměl oba jazyky byla Anička, takže to bylo často Aničko sem, Aničko tam. Mezi Italy však občas byl někdo, kdo uměl anglicky, ale spíše výjimečně a to mezi mladými.
Vydali jsme se na výlet na Vesuv (Vesuvio), známou sopku, na jejíž jedné straně je velké město Neapol a z druhé strany bylo jiná města antická Pompeje, Herculaneum a Stabiae, která však byla roku 79 př. n. l. zalita lávou vytékající z vulkánu, který sám dnes ještě jaksi „dýchá“ a unikají z něj různými puklinami smrduté páry. Je to jediná občas činná sopka evropské pevniny a poslední činnost vykazovala mohutným výbuchem v roce 1944. Uprostřed je kráter značně hluboký a jeho stěny dosahují do výšky proměnlivě asi 1279 m.n. m. Pokud vezmeme v potaz, že v blízkosti se nachází Neapolský záliv, jde tedy o velice příkrý svah.
Další zastávkou nám byla Pietrelcena - rodiště jednoho v současnosti velice uctívaného světce – svatého Otce Pia. Ten je příkladem rozjímání o utrpení Krista Pána, za což byl také obdařen zvláštními stigmaty podobně jako svatý František z Assisi. Otec Pio se stal kapucínem a knězem. Měl zvláštní dar nahlížet lidem do srdce, což mohl uplatňovat dobře při slavení svátosti smíření a pokání. Mohli jsme vidět jeho rodný dům, kostelík, kde byl pokřtěn i místnost, kde byl pokoušen satanem.
Večer jsme slavili nedělní mši svatou s farníky a otec Pavel – don Paolo kázal a Anička překládala jeho slova o Kristu Lékaři duše i těla. Kristus totiž není obyčejným lékařem, který pouze léčí, ale je nebeským lékařem, který zná diagnózu našich duchovních i tělesných nemocí aniž bychom mu vše podrobně vyprávěli. Stačí se mu otevřít, aby mohl léčit. Jenom musíme k Němu přijít. Ale nepřišel na svět jenom uzdravovat naše tělesné nemoci – přišel zejména dát směr našemu žití, abychom v poznání evangelia rostli pro nebeské království. Proto nezůstává v Kafarnaum u množství nemocných, ale jde dál právě proto, že Jeho úkolem je hlásat evangelium.
Po mši svaté jsme byli pozváni na bohatou večeři, kde první chod byly zapečené těstoviny a druhý bylo kuře pečené s výbornou trochu pálivou omáčkou.
Dopoledne jsme odjeli ze Scafati do Rieti za otcem Zdeňkem. Ten pro nás připravil na oběd lasagne a my jsme se ubytovali. Odpoledne jsme se jeli podívat na další těžce romantický sabinský klášteřík La Foresta, který byl rovněž poznamenán působením svatého Františka. V jeskyni, kde František pobýval s největší pravděpodobností složil v letech 1224-1225 krásný hymnus na všechno tvorstvo – tzv. Františkovu sluneční píseň nebo též Píseň bratra Slunce. Zde uvádím jeden z jejích českých překladů:
Nejvyšší, všemohoucí, dobrý Pane,
tobě patří chvála, sláva, čest a každé dobrořečení.
Náleží jen tobě, Nejvyšší,
a žádný člověk není hoden vyslovit tvé jméno.
Buď pochválen, můj Pane,
spolu se vším svým stvořením,
především s panem bratrem Sluncem,
jenž je dnem a skrze něhož nám dáváš světlo.
A on je krásný a září velikým jasem;
tvým, Nejvyšší, je obrazem.
Buď pochválen, můj Pane, za sestru Lunu a za hvězdy,
na nebi jsi je stvořil jasné, vzácné a krásné.
Buď pochválen, můj Pane, za bratra vítr,
za vzduch a oblaka, za jasnou oblohu a každé počasí,
jímž dáváš svým tvorům obživu.
Buď pochválen, můj Pane, za sestru vodu,
která je moc užitečná, pokorná, vzácná a čistá.
Buď pochválen, můj Pane, za bratra oheň,
kterým osvětluješ noc,
a on je krásný, veselý, silný a mocný.
Buď pochválen, můj Pane, za naši sestru, matku Zemi,
která nás živí a stará se o nás
a vydává rozličné plody s pestrými květy a bylinami.
Buď pochválen, můj Pane, za ty,
kdo odpouštějí pro tvou lásku a snášejí křehkost a trápení.
Blaze těm, kdo to snášejí pokojně,
neboť tebou, Nejvyšší, budou korunováni.
Buď pochválen, můj Pane, za sestru smrt těla,
které žádný živý člověk nemůže uniknout.
Běda těm, kdo zemřou ve smrtelných hříších;
blaze těm, které nalezne ve shodě s tvou nejsvětější vůlí,
protože druhá smrt jim neublíží.
Chvalte mého Pána a dobrořečte mu,
děkujte mu a služte mu s velkou pokorou.
Dnes v tomto klášteříku přebývá jenom jeden řeholník a skupina sedmi osob, které byly drogově závislé a léčí se ze své závislosti. Ale ten nízký počet řeholníků v klášteřích je také výzvou pro nás – vždyť žeň je hojná a dělníků málo. Co když ta skromná komůrka v klášteře čeká právě na Tebe?
Po příjezdu zpět do Rieti jsme slavili s farníky mši svatou spojenou s nešporami. Otec Zdeněk provedl odvážný počin – rozkouskoval nešpory i mši svatou a vždy kousek byl česky a kousek italsky. Evangelium bylo čteno v obou jazycích a kázání Otce Pavla překládal sám. Modlitba Páně pak byla v jazyce Církve. Večer bylo připraveno pohoštění pro nás od farníků, kteří každý donesli nějakou pizzu. Nakonec té pizzy bylo tolik, že jsme ji ani nezvládli sníst. Velice se nám líbil také rozhovor, který probíhal po večeři v trochu menším kroužku s italskými farníky. Mluvili jsme o zapojování laiků do pastorace a o funkčnosti tzv. Katolické akce (Azione Catolica), která je v Itálii dobře zavedenou organizací spolupracující se všemi stupni církevní hierarchie. V Československu Katolická akce také existovala, ale roku 1949 se komunisté rozhodli, že je to pro ně příliš nebezpečná organizace a snažili se do ní dosadit vlastní lidi. To však bylo biskupy hned odhaleno a nehodlali uznat Katolickou akci utvořenou bez jejich souhlasu. Měl být o tom čten pastýřský list biskupů 19. června 1949. V pražské katedrále však bylo množství provokatérů, kteří chtěli čtení zabránit. Tehdy ještě arcibiskup Josef Beran řekl to jen v krátkosti několika větami. V arcibiskupském paláci však na něj již čekala Státní bezpečnost. Tak začala téměř šestnáctiletá internace budoucího kardinála.
Po ranní mši svaté jsme se nasnídali, zabalili si věci, rozloučili se a odjeli. Otec Zdeněk nás však opět zval na další návštěvu. Také říkal, že máme u něj možnost pobýt a třeba se i trochu naučit italsky.
Jeli jsme po dálnici A1 na Firenze, Bologna, Padova, Mestre, Udine, Tarvisio, Villach, Klagenfurt, Graz, Wien, Mikulov, Brno. Cestou jsme se bavili v autě. Jednak zpěvem lidových i moderních písní částečně upravených, ale také velice poutavými rozhovory či spíše přednáškami z mé strany. Mezi ty písně patřila například píseň Vysoký Japonec (jalovec) nebo nekonečná píseň Milá Lízo/Milý Lojzo, kde se projevoval odvěký svár plemene mužského a ženského. Já jsem pak mohl pronést své svědectví či spíše svůj životopis posledních let v mém košatém a napínavém podání. Až jsem večer řídil přes Rakousko, vyprávěl jsem o podstatě dogmatiky, o řeholnících (zejména o sv. Tomáši Akvinském a sv. Dominikovi), a o různých záležitostech z dějin Církve. Pak jsme také vyprávěli pohádku, v níž každý řekl vždy jednu větu. Zde se opět projevovala pluralita myšlení, neboť každý chtěl příběh vést jiným směrem.
V noci jsme dojeli do Brna, kde jsem poutníky opustil a čekal tam na mě tatínek, neboť měl v Brně ještě večer jakási jednání.
Během celé pouti se mi líbilo, jak jsme se modlili. Bylo totiž mnoho modliteb, které jsme za den stihli – mši svatou, kompletní breviář včetně modlitby se čtením, růženec, korunku, tajemství spásy a modlitby před a po jídle. K tomu ještě patří přidat různá rozjímání a promluvy Otce Pavla. Doufám, že mi to bude impulsem do dalšího duchovního života. Také mi pomohlo, že jsme byli ve společenství, protože tam člověk musí brát ohled na druhé a utišit své sobecké touhy po všem nejlepším tím, že se s druhými o věci rozdělím. Další velké uvědomění bylo, že každý v tom společenství má své místo – jeden umí řídit, jiný vařit, další zpívat a hrát. Jeden tak Bohu a druhému tím vším sloužíme a pomáháme.
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.