Pouť do Slavkovic na neděli Božího milosrdenství 19. 4. 2009

<!-- @page { margin: 2cm } P { margin-bottom: 0.21cm } -->

Pouť do Slavkovic na neděli Božího milosrdenství 19. 4. 2009

czyli pilegrzymka do kościóła miłosierdzia Bożego a św. Faustyny Kowalske

Loni vysvětil brněnský diecézní biskup Mons. Vojtěch Cikrle jeden kostelík u Nového Města na Moravě. Což o to, on světí během roku jistě více kostelů, kaplí a jiných staveb, ale tento nese jednu zvláštnost. Jde totiž o první kostel zasvěcený Božímu milosrdenství a svaté Faustyně Kowalské v Česku. Vůbec první chrám zasvěcený Božímu milosrdenství v Česku však hbitě vyfoukla naše farnost Velké Meziříčí, kde se nachází v Oslavici nově postavená kaple Božího milosrdenství.

Do Slavkovic se konají poutě již několik let a jsou toho dva hlavní iniciátoři. Prvním je slavkovický rodák a bývalý děkan velkomeziříčský P. Jan Peňáz a tím druhým je nyní již bývalý duchovní správce pro Slavkovice P. Pavel Habrovec. Tito dva mužové, kterých si nesmírně vážím, se postarali o to, aby vesnice jako Slavkovice se stala tím, čím je nyní - poutním místem. Jak by ne, když se nás tam sešel nespočetný dav před oltářem u kterého sloužil mši svatou pozvaný Miloslav kardinál Vlk, arcibiskup pražský a primas český.

Vzhledem k tomu, že loni se mi nepodařilo kvůli mému studijnímu pobytu v Německu se dostavit na svěcení kostela, ač jsem byl zván, chtěl jsem to letos napravit. Po vzoru P. Peňáze, poutníka, jsem se rozhodl, že se vypravím z Velkého Meziříčí pěšky na pouť do Slavkovic. Vždyť on tak také mnohokrát učinil.

S Boží pomocí jsem po úvodní modlitbě a písni Madonna (Každý z nás na této zemi poutníkem je k věčnosti...) vyšel z domů v 8:03 a šel jsem směrem na Mostiště. Na poutích je dobrým zvykem, aby se v prvních krocích ještě neponořovalo tak hluboko do zbožného rozjímání, ale spíše v přátelském duchu se bavilo se spolupoutníky. Já jsem však žádného lidského spolupoutníka neměl, tak jsem v radosti a tichosti procházel dosud zřejmě spícím městem. Zahájil jsem pak písní při průchodu pod naším velkolepým dálničním mostem překlenujícím hluboké údolí řeky Oslavy tvořícím nepřehlédnutelnou dominantu našeho města. Po každé písni a modlitbě jsem opět zachovával chvíli jakési "volné zábavy". Následoval radostný růženec, který byl občas přerušován pozdravením Pána Ježíše při průchodu okolo Božích muk a kapliček. Také jsem prosil o přímluvu sv. Marka při cestě okolo jemu zasvěceného kostela v Mostištích (8:37). Dále byl docela náročný úsek cesty, protože se jednalo o táhlé stoupání do Vídně, kde jsem růženec u mariánské kaple zakončil (9:03). Potom byla cesta již příjemnější, protože silnice, po které jsem šel nebyla frekventovaná. Po písni "O Maria, hilf!" z německého poutního zpěvníku jsem za modlitby Tajemství spásy od svaté Brigity dospěl k malebnému venkovskému kostelu v Dolních Borech, kde jsem se poklonil Spasiteli ve svatostánku v Nejsvětější svátosti oltářní (9:46), a v modlitbě jsem pokračoval i směrem dále přes Borský les. Po hygienické pauze (10:15) jsem vytáhl zpěvník Zlaťák z tábora Radost a zapěl pár modernějších zpěvů (Každý den Pán mi sílu dává, Manillská hymna). V Kněževsi jsem odbočoval na vedlejší cestu (10:34) a dále přes les a po průchodu vsí jsem zavedl "Weg-Litanei" (Litanie na cestu), po kterých jsem pěl opět německou píseň "Lob dir, o Jungfrau rein" (Chvála Tobě, Panno čistá) a s malou zastávkou u kostela v Ostrově nad Oslavou (11:15) jsem šel dále ve směru na Obyčtov, kam jsem došel po krásném zpívaném latinském officiu v 11:38. Chtěje poobědvat u kostela Navštívení Panny Marie jsem vytáhl připravenou svačinku a čekal, kdy mají vyjít poutníci obyčtovští. Vůle Páně však byla jiná a já potkal Petra, známého, jak jde směrem k domu. Ihned mě radostně zval, abych šel k nim na oběd a abych se tedy připojil k nim, kteří půjdou také do Slavkovic k Božímu milosrdenství. Petr žije se svou milou ženou a třemi dětmi v nově postaveném domku na okraji Obyčtova. Byl jsem u něj pohoštěn a po modlitbě "Raduj se a vesel" na vlnách radia Proglas jsme se pustili do chutného jídla. Potom jsme již všichni šli ke kostelu, odkud se mělo vycházet.

Sešlo se nás asi třináct poutníků včetně tamějšího duchovního P. Františka Koukala. Bylo krásné, že poutníkům bylo tak od jednoho do sedmdesáti let. Vyšli jsme ve 13:48, když jsme zahájili pouť obyčtovských modlitbou "Anděle Boží". U Božích muk na konci Obyčtova jsme se začali modlit slavný růženec prokládaný písní "Chválu vzdejme, ó křesťané". Šli jsme přes louky nejprve okolo řeky Oslavy a potom podél zřejmě bezejmenného potoka k Jámám. Pro nedostatek koordinace poutních proudů jsme však nebyli domluveni s jamskými, že bychom se k nim připojili. Z Jam je v současnosti spravován právě slavkovický kostel prostřednictvím polských otců pallotinů, kteří samozřejmě na pouti nechyběli ani včetně svých spolubratrů ze zahraničí. Po vedlejší cestě již jsme dospěli k silnici vedoucí do Slavkovice v onom čase velice frekventované vozidly všemožných poutníků. V té době nás již opustil P. Koukal, neboť měl jiné povinnosti. K našemu úžasu však jsme potkali na křižovatce s touto silnicí P. Jana Peňáze (14:27), který rovněž směřoval na pouť do své rodné vesničky ve své nové Škodě Fabia, která je darem farníků z Velkého Meziříčí a zejména z okolí, když Otci dosloužil jeho starý vůz a když nás měl opouštět jsa poslán generálním vikářem spravovat poutnicky živou farnost Křtiny. Jaké však bylo naše překvapení a čest, když se k nám poutník P. Jan na začátku Slavkovic přidal a šel s námi závěrečnou etapu trasy. U kostela Božího milosrdenství a sv. Faustyny jsme byli v 14:52, což bylo tak akorát, neboť v 15:00 měla začínat mše svatá, které předsedal pražský arcibiskup Miloslav kardinál Vlk.

Mešní průvod směřoval ke kostelu z provizorní sakristie v kulturním domě. Zejména mezi ministranty jsem měl i pár známých. Rovněž stojí za zmínku, že se zúčastnilo také kromě děkana žďárského a asi tuctu kněží i pár bohoslovců včetně synovce P. Peňáze. Nejprve byl vzácný host z Prahy uvítán. Začali jsme mši svatou a množství věřících i zvědavců se účastnilo. První čtení četl pan místopředseda PSP ČR Jan Kasal, který na velkých katolických akcích málokdy chybí. O hudební doprovod se staral sbor, ve kterém jsem taktéž více lidiček znal. V homilii se otec kardinál zmiňoval o tom, že je mu mezi námi v tak zbožném regionu velice dobře a příjemně, neboť je to oproti Čechám nebývalá účast. Také chválil, že i množství mladých a dětí se účastní bohoslužba, a tak dosvědčujeme, že ve víře své ratolesti i vychováváme a víra v nás tak neumírá. Pak již přešel ke slovům o Božím milosrdenství, kdy si vícekrát pomohl slovy z Deníčku, který napsala sv. sestra Faustyna Kowalska. Vždyť my si ani nedovedeme uvědomit, jak veliké Boží milosrdenství skutečně jest. Mohla být nějaká bolest větší, než bolest Pána Ježíše? Nebyly muka v koncentračních táborech s tímto srovnatelná? Naprosto ne, protože když trpěl Ježíš, trpěl sám Boží Syn, který se pro nás ubohé, zoufalé a často bezradné hříšníky stal člověkem. Tak se Bůh snížil. A On trpěl o to více, když "spatřil v zrcadle své Nejjasnější velebnosti ... i zavržení zlých, kteří pro své hříchy budou zavržení" (Sv. Brigita). On věděl, že ho tolik lidí nebude chtít znát a tolik lidí bude Jeho nekonečným milosrdenstvím pohrdat, ale i přesto nám spasení nabídl.

Proto tedy, když se kdokoliv s vědomím své vlastní bezmocnosti a ztracenosti bude dovolávat Božího milosrdenství, ač by to býval největší hříšník, bude jej Boží Syn slyšet a pro své milosrdenství jej nezavrhne. Ovšem nesmíme to přetáčet a myslet si, že když s vědomím Božího milosrdenství budeme konat svévolné skutky, dosáhneme pak odpuštění. Vždyť takové jednání je o to větším pohrdáním Božím milosrdenstvím. Svatý otec Jan Pavel II. svěřil svět do rukou Božího milosrdenství. V době, kdy se člověk s vědomím velkého pokroku a technických vymožeností stává zdánlivě zabezpečeným v současném světě a veřejně často Boha odvrhuje a nechce Jeho pomoc, ba dokonce ponižuje ty, kteří se Boží pomoci dovolávají a plive na vše, co zní jenom trochu nábožensky, sklání se opět Boží Syn k naslouchajícím duším a vylévá ze svého probodeného srdce o to více prameny Jeho nekonečného milosrdenství. Dokážete tu Lásku pochopit?

Na konci mše svaté bylo děkováno všem možným osobnostem za jejich účast, ale zajímavé bylo, že dva výše zmínění kněží byli vynecháni a ani nesloužili mši svatou, ale pokorně na okraji davu seděli a zpovídali. Tato jejich pokora je obdivuhodná, zvláště tehdy, když nemálo lidí ví, že bez těchto dvou osobností bychom se nescházeli ani ve Slavkovicích ani u chrámu Božího milosrdenství a sv. Faustyny.

Po mši svaté jsem ještě pozdravil P. Habrovce, který vypadal velice nadšeně. Jsem rád, že jsem ho opět viděl a prohodil s ním alespoň pár slov. Také jsem si prohlédly interiér kostela, který z venku vypadá daleko větší, než vevnitř skutečně je. Zajímavým symbolem je také střecha kostela, která má připomínat, jak po k sobě přitisknutých rozevřených dlaních rukou stéká Boží milosrdenství na zem alias do mísy na dešťovou vodu před chrámem. Pak jsme se ti, kteří jsme chtěli jít zpátky do Obyčtova pěšky, vypravili ještě zběžně si projít novou křížovou cestu v kopci nad kostelem. Po pár rozhovorech se známými jsme požádali P. Peňáze, ať nám pěti poutníkům na cestu zpět požehná, což s velkou radostí učinil. V 17:20 jsme tedy vyrazili na zpáteční pouť. Pomodlili jsme se "Korunku k Božímu milosrdenství" (Koronka do miłosierdzia Bożego) a rychlejším krokem jsme byli přímější cestou po krásných zpívaných latinských nešporách v 19:02 v Obyčtově v počtu tři poutníci. Ač můj původní plán byl spíše jít ze Slavkovice již na vlak do Veselíčka nebo do Radňovic, vykonal jsem ještě i část zpáteční trasy jsa pozván opět od Petra ještě na večeři a kus řeči. Také jsem se setkal s Pájou, která mě, za což opět děkuji, zavezla do Ostrova na vlak, jak bylo domluveno.