Křesťan není slaboch

Mnozí filosofové kritizují křesťanství za to, že je to směr pro slabochy, kteří nedokáží sami naplnit svoje touhy a vypořádat se s obtížemi, ale toto všechno jakoby odhazují stranou na transcendentální bytost - například Boha. Dále také kritizují křesťanství, že se zastává slabých a zdánlivě neužitečných lidí, čímž brání silným vyniknout a ukázat svou sílu.
Velmi se mýlí ti, co toto tvrdí. Člověk totiž v první řadě musí věřit sobě samému, aby mohl něco vykonat. Kdybych chtěl své ruce poručit, aby se natáhla, a nevěřil bych sám své osobě a svému tělu, že já jsem to schopný vykonat, jak bych mohl tedy rukou pohnout? Já však na základě empirie věřím, že když poručím své ruce, aby se natáhla, skutečně se tak stane. Toto je jednoduchý příklad. Potom musí člověk důvěřovat společnosti, ve které se pohybuje. Pokud si budu chtít v restauračním zařízení dát chutné jídlo, budu muset důvěřovat celému jeho personálu, že mi skutečně dané jídlo připraví a také přinesou k místu, kde jsem usazen. Musím jim věřit, že mi místo chleba nedonesou kámen a místo vína ocet. Modlí se snad někdo, aby mu místo smaženého řízku s bramborovým salátem nedonesli rohlík s máslem? Tyto věci se jednoduše důvěry v transcendentální bytost příliš netýkají. Bůh však je všemocný a naslouchá našim slovům, která k němu pronášíme. On ví dokonce za co ho budeme prosit a kdy. On ví už předem, zda naše přání je pro nás a pro ostatní výhodné nebo škodlivé. On naše přání přefiltruje přes svou moudrost a podle toho učiní. Mnohdy se zdá, že to udělal zcela naopak, ale on, jak jsem říkal, má nad celou věcí nadhled a není jenom jako my, kteří všechna přání směřujeme pouze k dobru subjektivnímu, nýbrž vykoná, co je dobré podle dobra objektivního.
Křesťané jsou vedeni nemyslet pouze na sebe, ale také na druhé - na bratry a sestry v Kristu, nebo prostě na ostatní. Již od dávných dob se církev zapojovala do činností, které lidstvu pomáhaly, samozřejmě kromě pastorace. Je známo, že mnoho svatých mužů a žen sloužilo u lůžek nemocných. Ve středověku byly kláštery centry vzdělanosti a poskytovaly výuku. Již v epištolách je zmiňována peněžní sbírka na pomoc v Jeruzalémě. A sbírek, co organizuje církev, jsou spousty. Jistě nesmím opomenout, že lidé, kteří tyto věci konají, jsou silné osobnosti. Člověk nemusí být vojevůdcem, zápasníkem, zabijákem, aby byl slavný a uctívaný. Což takhle stát se mecenášem, hostitelem nebo učitelem. Zářným příkladem je například svatý Otec Jan Pavel II., který byl velmi oblíbený. Byl to hlasatel míru a pokoje Kristova. A slávu, aniž by se v ní vyžíval, měl až do své přirozené smrti. Rovněž mohu zmínit Matku Terezu, která je rovněž velmi zasloužilou šiřitelkou pokoje.
Proč ale lidé volí tak často cestu být slavný skrze dobré skutky? To je docela jednoduchá matematika. Tak například, když někomu ublížíte, tak si koledujete o pěkný průšvih. Ale když pomůžete člověku v nouzi, určitě vám ten člověk i jeho blízcí budou vděční. Pokud člověka zabijete, jistě se dostanete až do večerních zpráv. Ale odtud rychle před spravedlnost. Ať je to jakékoliv době, blízcí poškozeného k vám mlčet nebudou. Budou vás chtít od sebe přinejmenším izolovat. Pokud však život zachráníte, také se do těch večerních zpráv možná dostanete. Možná ne hned, ale až při udílení cen za dobré zásluhy a za statečnost. Důležité však je, že zabít lze člověka jenom jednou, zatímco zachránit mu život lze vícekrát. Rovněž těžko se vám podaří okrást jednoho konkrétního člověka vícekrát po sobě. Kdežto obdarovat ho můžete mnohokrát. Nemusí to být finančně. Stačí květina nebo vlídné slovo. Pokud člověk uchvátí nějakým způsobem vládu nad určitým územím, bude sice od někoho obdivován, sám se třeba bude cítit důležitý, ale rovněž bude pln strachu, protože mnoho lidí bude stát proti němu. Musí mu být zřejmé, že bude dříve nebo později svržen a dobu, co vládl, si stejně nějak odpyká. Když však bude sloužit lidem, nebude si tvořit množství nepřátel, ale skupinku přátel, kteří se ho zastanou. No, sečteno a podtrženo se vůbec divím, že ještě existuje násilí.