Hannover

19. dubna 2008

Na tento výlet jsme jeli dva. Znamenalo to samozřejmě jistou možnost komunikace, ale rovněž to znamenalo šílené omezení, protože se člověk musel toho druhého na všechno ptát. Půjdeme sem, půjdeme tam? Využili jsme mnou již oblíbené linky DB Regional Express, což je vlastně takový rychlík. Vlak jel rychlostí až 160 km/h. To není nejhorší. Jenom při příjezdu do Hannoveru jsme viděli, jak nás předjíždí ICE, které v době našeho odjezdu z Bremen Hauptbahnhof ještě klidně stálo na odstavné koleji. Ovšem na ICE ani na IC neplatí naše Semestertikety. Velice krásné bylo sledovat železniční koleje, jak se před naší cílovou stanicí sbíhají a zase rozbíhají odtud a tam. V Hannoveru byl docela provoz, co se týká železniční dopravy, neboť tam po kolejích samozřejmě jezdí i S-Bahn.

Hannover je město od středověku proslulé a je to panské sídlo od nepaměti. Ve 14. století již mělo pevné hradby a mocné postavení mezi severoněmeckými městy. Zvláště, když pak bylo sídlem vévodovým, což se však událo až v 17. století. Brzy se sňatkovou politikou dostalo pod personální unii se Spojeným královstvím Velké Británie a Irska. Tak byl nyní už kurfiřt hannoverský i králem anglickým nebo spíše naopak. Anglické spojenectví mírně nahrávalo tomu, na které straně budou pánové za doby reformačních bojů. Tak se Hannover stal jednou z bašt protestantismu. Jenže nebylo tomu zcela tak, neboť pod vlivem císaře Svaté říše římské byly alespoň v Novém Městě (Neustadt) zachovány jakési tolerantní podmínky pro nelutherány, tedy vlastně katolíky, hugenoty a židy. To bylo posíleno, když na vévodský stolec usedl i panovník katolické víry. Vše se změnilo za napoleonských válek, kdy bylo město pod vládou nyní již krále Jeroma Bonaparte, bratra Napoleonova. Ovšem královská koruna Hannoveru zůstala a Hannover byl nyní ve velkém rozkvětu. Při sporech s Pruskem se Hannover dal na stranu Rakouska a odnesl to krutou porážkou ze strany Prusů. Žádný král hannoverský již na svůj trůn neusedl, protože vše držel pevně ve svých rukou pruský kancléř kníže Otto von Bismarck. Takovýmto způsobem Pruskoněmecká říše bobtnala až nabyla nebývalých rozměrů od Freiburgu po Königsberg. Hannoveru se spíše týkaly až kruté dopady druhé světové války, kdy ho postihl osud většiny velkých německých měst – spojenecké nálety. Po válce se postavily na nohy velice rychle průmyslové podniky v okolí a hlavně se roku 1947 konal první veletrh, který měl právě těmto podnikům umožnit snadnější zahraniční odbyt jejich výrobků. Dnes je Hannover známý právě zvláště jako dějiště velkých veletrhů a výstav.

Nejprve jsme se snažili ve městě zorientovat, což se nám docela podařilo, když jsme našli turistické informace a obdrželi tam na požádání mapu centra. Na ní byla zachycena jakási doporučená cesta přes „historické jádro“. Tak jsme došli po nějaké úžasně široké ulici, dříve nejspíše v těch místech bývalo opevnění Starého Města hannoverského, k jakémusi nerekonstruovanému kostelu. Píši to schválně takhle, protože kostel byl z největší části v podobě, jak zůstal po náletech spojeneckých vojsk za druhé světové války. Tak dopadla většina zajímavých staveb nejen v Hannoveru, ale v celém Německu. Pokračovali jsme k nové radnici. Byla to stavba veliká a celkem pěkná. Vystavěná byla z jakéhosi pískovcového kamene a pnula se do značné výšky. Rok jejího dokončení však spadá až těsně před první světovou válku. Kupodivu radnice obě války jaksi celkem přežila. Protože byla sobota, bylo možné vidět z radnice vycházet čerstvé novomanžele a pozorovat, jak nevěsta hází kytici nebo jak je ženich zapřahován do práce, když měl za úkol přeřezat pilou tlustý špalek. Okolo bylo množství nadšených svatebčanů a samozřejmě všudypřítomní zvědaví turisté jako my.

Pokračovali jsme okolo Niedersachsisches Landestag, tedy zemské sněmovný Dolního Saska okolo archívu k možná nejvzácnější památce. Vkročili jsme do Neustadtkirche, kde kromě nádherné série obrazů zobrazujících dějiny spásy od mytí nohou na Zelený čtvrtek přes poslední večeři, ukřižování, vzkříšení, seslání Ducha svatého až po druhý příchod Kristův také je pohřben jeden z významných obyvatelů Hannoveru, učený polyhistor, velký filosof, theolog, matematik, vynálezce, právník, rádce a učitel Gottfried Wilhelm Leibniz. Tento pán žil svého času v Hannoveru a, jak se to tehdy dělalo, dopisoval si s mnoha známými osobnostmi z tehdejší vzdělanosti a aristokracie. Sám bydlel v krásném renesančním domě ve Starém Městě. Jde o jednoho z definovatelů diferenciálního a integrálního počtu, autora nejedné slavné knihy, zvláště pak rozpravy o Boží spravedlnosti zvané Theodicea a ve filosofii je s ním spojován termín monádologie. Kromě toho prý vynalezl a sám si sestrojil mechanické počítadlo, tedy jakéhosi předchůdce naší počítačky.

Další naše pouť vedla do Starého Města. Vskutku pozoruhodné věci jsme tam viděli. Domy opět na střídačku – nový/starý a poměrně zachovalá Stará radnice ze 14. století. Samozřejmě tam, kde byla zasažena, byly dostavby v novodobějším slohu. Hlavní kostel byl rovněž ze 14. století a celý z pálených cihel, šlo tedy o jednu z prvních staveb tohoto typu. Kostel byl samozřejmě zlutherizovaný a podrobený estetickým úpravám této víry. Uznávám, že holé cihlové stěny mohly být ještě zanedbané po bombardování, ale netvrdil bych to, neboť v kostele živě probíhala výstavba velkolepých varhan. Opravdu nechápu k čemu, když už v tom kostele nejméně troje varhany byly. A venku tomu vůdci odporu proti katolíkům Martinu Lutherovi ještě postavili pomník za jeho ostré spisy a učení. Kostel byl na věži vybaven zvláštními symboly s rozměry řádově v metrech. Že se na věži vyskytoval kříž, to se dá u kostela celkem pochopit, když po obou stranách věže byla Davidova hvězda, tak i to má historickou souvislost s judaismem a tak dále, ale proč tam byl ještě z jedné strany obří cihlami vyskládaný pentagram, tak tomu moc nerozumím. Prý má symbolizovat Krista Pána, ale já jsem se vždy domníval, že se používá spíše k jiným účelům. Toť k tomu dekadentnímu chrámu.

Rovněž jsme navštívili Historické muzeum, kde jsme viděli dobové souvislosti od středověku po současnost s akcentem na dobu Leibnizovu a dobu anglických králů a dobu nacionálně socialistické vlády. Byla v muzeu i expozice ohledně agrárního života a také výstava mopedů z poválečné dolnosaské produkce. Viděli jsme tam i vozítka podobná našemu Velorexu nebo jiné samohyby.

Na ulici mě zcela uchvátil jeden mladík prodávající párky v rohlíku. Je zvykem, že takovýto človíček stojí za nějakým stánkem a nabízí voňavé klobásky, ale tento pán žádný stánek neměl, nýbrž celý stánek nesl na sobě. Tak před sebou měl zavěšený gril s oněmi párečky a poblíž na něm visely zásobníky všech ostatních potřebných věcí. Aby se vyhnul nepřízni počasí nebo přímému slunečnímu svitu, tak měl ještě na zádech připevněný velký deštník. Tomu se říká moderní technologie.