Příběh neznámého smyšleného hrdiny

Pars prima: Pontifex maximus iuvenem ordinabat

Už je to tři roky, co mě vysvětili. Bylo to v tom krásném svatopetrském chrámu přímo v srdci všech pravověrných katolíků. Bylo to kousek od toho vznešeného baldachýnu. Tam kde se protíná hlavní a příčná loď. Vzpomínám si na to, jako kdyby to bylo teď. Všechny ty myšlenky, které mi létaly hlavou v ten okamžik, když ke mně šel otec Benedikt. Měl jsem stovky krásných scénářů, jak mohu sloužit Bohu a přece jsem ještě netušil, kde vlastně skončím. V onen moment jsem myslel na všechny přátele z Nepomucena, na všechny přátele z Karlovy univerzity, na všechny spolužáky z gymnázia. Každému jsem toho chtěl ještě tolik říci. Stejně tak jsem se v duchu loučil se všemi sličnými děvčaty, která kdy vstoupila do mého života. Viděl jsem, že teď už jsem pro ně vázán celibátem skutečně přestal existovat. A pak to přišlo. Cítil jsem, jak mi mravenčí konečky prstů u nohou a jak se ten pocit šíří nahoru, výše a výše. Až již to bylo u kolen, začaly mně podobným způsobem mrazit ruce. Trochu jsem se rozklepal a Svatý otec už byl přímo u mě. Když v jazyce latinském nade mnou pronášel modlitbu, skoro jsem nic nemohl vnímat. Ruce i nohy jsem měl již ztuhlé a do prsou jako by mě bodaly jemné jehličky. Bolest jsem však necítil. Potom jsem se podíval do okna, zaslepila mne záře slunce, které se již v tuto ranní hodinu vyšplhalo dosti vysoko. Teď mi všechno došlo. Tohle je ta chvíle, kdy by každý se vší napjatostí očekával příchod nějakého zvláštního nadpřirozena. To místo, ten čas, ty osoby okolo, ta samotná chvíle i ta slavnostní řeč plně takovéto představě nahrávaly. Jenže já jsem právě pochopil, proč jsem tam. Právě pro tento okamžik jsem musel jít tou cestou, kterou jsem šel, než jsem se dostal až sem. Tak dlouho mi trvalo pochopit jednu jasnou věc. Měl jsem ji před očima každý den a až při této chvíli jsem si ji skutečně uvědomil. Není potřeba žádný zázrak, když uvidíme, jak si mnozí myslí k tomu, abychom přišli na důležitou věc. Prostě to může přijít tak jaksi samo od sebe, aniž víme odkud. Stejně tak mi došlo, že ani nevím, jak jsem se sem vlastně dostal, protože se můj životní příběh za posledních deset let opravdu příšerně zamotal. Jak mi však zasvitlo slunce do tváře v ono ráno, viděl jsem, že přes všechny nesnáze je vším provlečená taková neviditelná nit, která všechny věci vede k jejich poslednímu účelu a zpravidla si jí vůbec nevšimneme. Došlo mi konečně, že zázrak není, když se sejde tisíc lidí k poutnímu oltáři, kde slouží mši celá řada biskupů. Není to zázrak, protože tam se zázrak už skoro předpokládá. Pro toto předzvědění o možnosti zázraku se zázračnost toho zázraku přílišně snižuje a zázrak přestává být zázrakem. Spíše je zázrakem, když někdo po dlouhé snaze zdánlivě zbytečného vysvětlování konečně pochopí podstatu vysvětlované záležitosti. Já sám jsem si řekl, že chci pracovat na tom zázraku, kde budu do krve dřít na jednom jediném flíčku a budu doufat, že povolí. A když nepovolí, tak mi to ještě nic nebere, ba naopak. Mohu krásně žít z té naděje na změnu. Budu toužebně očekávat nějakou věc a to mi bude denním chlebem. Jednoznačně si musím za tím stát a být tomuto čekání oddán až k smrti. To je ta láska, která nezná meze v trpělivosti. Velice se to však liší od pouhé vůle chtít změnit něco za jakoukoliv cenu. Ta láska je Ježíš, který dokáže na dveře našich srdcí klepat i celý život, přestože mu neotevíráme. Můžeme mu otevřít i v hodině naší smrti, když konečně pochopíme, že bez něj to nezvládneme. A jaké bude nadšení zástupů andělů v nebi po takovémto dlouhém úsilí, jež konečně dostalo smysl.