Příběh neznámého smyšleného hrdiny

Pars tertia: Templum ab incendio magno delebatur

Pan generální vikář mi přišel ke dveřím otevřít. Já jsem se tak s ním mohl po dlouhé době opět přivítat, přestože jsme se vlastně ani nějak neznali. Byl to již takový postarší pán, který toho již dost zažil. Přežil světovou válku i socialismus. Na faře bydlel sám, protože kněží bylo poměrně málo. Však právě mě s radostí vítal, neboť ve mně nejmenším služebníku Páně viděl pomoc pro celou diecézi. Hned mi říkal, že by potřeboval ještě mnoho a mnoho pomocných sil. Přeci jenom chceme zajistit ve většině našich polorozpadlých kostelíků mši svatou aspoň v neděli nebo popřípadě některou neděli v měsíci. K tomu takové mimořádné události jako křtiny, svatby a pohřby. Každý farář potom musí zpravidla sám vést různé dokumenty, protože to za něj nikdo neudělá a ještě se musí připravovat na kázání a žít aspoň trochu důstojný lidský život i s bohatou duchovní stránkou. Jaký by to byl kněz, kdyby zapomínal na modlitbu. Nadto by měl onen duchovní ještě chodit trochu mezi lidi, aby byl v centru dění a ne někde na kraji společnosti. Jestli je to možné, měl by také pečovat zvláště o děti a mládež především výukou náboženství. No, každý musí uznat, že jsem si jako kněz nezvolil příliš lehkou cestu a měl jsem radši zvolit život světský. Avšak když jsem nabyl přesvědčení o svém skutečně duchovním úkolu, musel jsem zapřít sám sebe a všechny své touhy po domově, rodině, blízkých přátelích, doktorátu, drahém motocyklu značky Honda i zahradním traktůrku a jednoznačně se celým srdcem svěřit do rukou svému Pánu, vzít tak svůj kříž a následovat ho bez reptání až na sám konec světa. Tak jsem zde. To říkám nejen Kristu Pánu, ale přivítal jsem se tak i s otcem generálním vikářem.

Těžko jsem unaven dotáhl svůj kufr do svého nového kaplanského pokoje ozdobeného kromě plísňové mapy na zdi rovněž kapající vodou ze stropu kvůli tomu dešti, který neustával. Pan generální vikář mi uvařil čaj a posadili jsme se na dočista zánovní sedačku od výrobce Ikea. Zřejmě stará sedačka již před časem dosloužila a bylo uznáno za vhodné provést jakousi modernizaci. Než jsme se stihli ponořit do nějaké pořádné diskuze, ozvala se zvenku hromová rána, díky které jsem se tím horkým čajem celý polil. To doprovázel mohutný záblesk a my jsme oba společně pomalu otočili hlavu k oknu, odkud toto přišlo. Hned jsme však znovu pohlédli nyní žalostně na sebe. Náš kostel svatého Štěpána byl zasažen bleskem a mezi krovy se již šířil požár. Neváhali jsme a zavolali z farní pevné linky na integrovaný záchranný systém, kde jsme se dožadovali pomoci hasičského záchranného sboru. Já jsem si uvědomil, že by bylo nutné zachránit, co se dá. Rychle jsem si vyžádal klíče od hlavního vchodu a běžel jsem do kostela. Trvalo mi chvíli, než jsem otevřel zabezpečené dveře a mohl vstoupit. V kostele již byla zřícená malá část stropu a bylo vidět, jak plameny pomalu ze spadlých hořících trámů sestupují na vedlejší oltář. Běžel jsem rychle ke svatostánku zachránit Tělo a ještě jsem stihl vběhnout do sakristie, kde jsem vzal ze skříně nějaká roucha a z poličky jsem pobral misál a dva lekcionáře. Víc jsem prostě už nezvládl unést. V tom se zřítila část klenby nad kněžištěm a já byl v sakristii zcela uvězněn. Musel jsem se pokusit otevřít dveře vedoucí odtud přímo ven. Běžně se nepoužívaly. Na mém svazku klíčů od celého kostela jsem nakonec po dlouhém zkoušení nalezl ten pravý a mohl z hořícího objektu uniknout. Velice záhy již jsme slyšeli venku houkačky požárnických vozů. V tu dobu jsme již byli před farou a měli s sebou i farní deštník. Byl černé barvy a používal se zpravidla při pohřbech, kdy bylo nutné, aby knězi nepršelo do knih, když pohřbívali nebožtíka. Disciplinovaní mladí hasiči vyskákali z auta, popadli své hadice a utíkali otevřít hlavní hydrant. Poté se již rozběhla čerpadla a vodní dělo na hasičské Tatře mocně zamířilo svůj proud na hořící střechu. Je takový malý zázrak, jak může provlhlý kostel za deště tak vytrvale hořet. Tu noc jsem spal až k ránu, kdy se mi podařilo pana generálního vikáře trochu uklidnit.

Shořel nejen barokní chrám, ale i velká památka kulturní a symbol obce. Shořely s ním i krásné obrazy, které jsem nikdy neměl možnost si prohlédnout. Z kostela zbyly jenom vzpomínky. Však ani požáry, různá neštěstí, války, rozbroje nebo intriky, křivá obvinění, nenávist a zlé úklady nedovedou zamezit šíření evangelia. Nic nedokáže zastavit Církev v jejím pastýřském poslání. Bůh nám jenom přes tyto obtíže dává nahlížet, že v pozadí těchto problémů musí stát úžasné bratrství a láska nejen k Němu, ale i k lidem okolo, která se rozvíjí o to více, oč je nutné stát jeden druhému po boku v době tísně.