Příběh neznámého smyšleného hrdiny

Pars sexta: Concentus pius, oratio sacra et missa sancta

Tak, konečně to máme za sebou. Byl to šíleně náročný víkend. Ještěže tam se mnou bylo tolik ochotných lidí. Sice ten termín na narození Panny Marie nebyl ideální, protože byl již po prázdninách, ale to nezabránilo zase tolika lidem v cestě k nám. K tomu všemu jsme měli po celé dva dny nádherné počasí. Nejvíce jsem měl obavy z toho, jak na to budou reagovat místní, protože v tomto bezbožném kraji je konat náboženskou akci něco jako dráždit hada bosou nohou. Jak to vlastně celé probíhalo?

V sobotu ráno jsme se sešli s místními spolupracovníky či spíše spolupracovnicemi na faře k zahajovací mši svaté, kterou jsem sloužil v naší farní kapli. Potom jsme šli dochystávat poslední maličkosti na náměstí, kde jsme již měli připravený náš přívěs-pódium včetně zapůjčených laviček. U hasičské zbrojnice již stál sbor dobrovolných hasičů připraven hasit žízeň svou i jiných. Potom se konečně dostavil pan profesor, kterého jsem pozval. Z dálky se začínal ozývat hlahol dechových nástrojů s náboženskými písněmi. Blížilo se totiž procesí, které se sešlo ze tří proudů, přičemž dva byly od vedlejších kostelů našeho farního společenství. V čele tedy šli tři muzikanti, za nimi otec z vedlejší farnosti doprovázen dvěma ministranty, dále tam šla hrstka řeholníků včetně jednoho dominikánského terciáře a dvou benediktinských oblátů, kteří všichni za tímto účelem přijeli do místa východu procesí, aby se ho mohli zúčastnit. Celé procesí čítalo asi dvacet pět osob všeho věku. Nejmenšímu byly dva roky a vezl se v kočárku a nejstarší pětašedesát. Dostavili se akorát včas v jedenáct hodin. Naše děvčata nabídla poutníkům občerstvení u hasičů. Nějak tou dobou se stihli dostavit i členové Maltézské pomoci, kteří rovněž přislíbili účast.

Před polednem jsem již stál já a otec z vedlejší farnosti na pódiu a začali jsme naše setkání ve jménu Otce, Syna i Ducha Svatého. Přivítal jsem všechny farníky a poutníky. V tu dobu již bylo vidět, že přijíždějí i desítky lidí osobními automobily. Následovala modlitba Anděl Páně, kde jsem pronesl krátkou promluvu, co to vlastně pro nás znamená, že se Bůh stal člověkem. Kupodivu byly na náměstí i hloučky místních lidí a dosud jsem nebyl zasažen žádným letícím rajčetem, vejcem ani obuví. Proto jsem předal slovo panu starostovi, který rovněž všechny přivítal a zmínil (což se docela divím), že bude pořádána sbírka na stavbu nového kostelíka či kaple. Řekl pár slov k tomu nešťastnému požáru a vyjádřil souhlas s naším jednáním. Tedy s tím, že konáme takovou akci jako tyto dny. Předal jsem slovo panu profesoru, který začal svou přednášku o sociální nauce ve spojení s katolickou církví. Možná by se to dalo nazvat skoro dějiny charity, těžko říci. Ovšem hned po zahájení jeho řeči jsem se vypravil za zvukařem, tedy jedním z těch lidí, kteří mají hrát na večerním koncertě a mši další den, přičemž jsem ho zastihl místo u jeho práce v objetí naší krásné a šikovné varhanice. Pěkně jsem zesílil zvuk, aby to vyhnalo zvídavé nevěřící spoluobčany do ulic. A podařilo se, protože se pomalu scházelo na náměstí více a více lidí. Již bylo zřejmé, že jsou nevěřící v převaze, ale nijak to nenarušilo atmosféru, která zavládla na začátku po zbožném úvodu. Všichni tolerantně naslouchali. Musel jsem dobře rozmyslet program tak, aby se někteří nevěřící nepletli svými nemístnými výkřiky do programu a nedávat jim k tomu důvody. Přednáška pana profesora se setkala s velkým ohlasem. Později jsem se od mnohých lidí dozvěděl, že pro ně byla i přínosná a dosti z věcí tam slyšeli poprvé. Snažil jsem se pobývat mezi lidem, abych mohl zodpovídat případné dotazy. Následovala malá hudební vložka s písněmi trošku se dotýkajícími náboženské tématiky jako Kocábka či ještě něco o Mojžíšovi. Pak však následovalo něco, co bylo dosti klíčové. Přijel kamarád jezuita a začal úplně otevřeně mluvit o tom, co je to církev, proč věříme v Boha a k čemu to všechno vlastně je. Nevím, jak se mu to povedlo, ale stihl přednášet i odpovídat na dotazy, které byly postavené trochu vůči církvi a náboženství. On však si dokázal tu diskuzi uřídit a podával velice zajímavé příklady a argumenty. Přednášel, než ten bzučící dav před ním utichl a souhlasil. Vždyť vlastně nemluvil on, ale Duch Svatý. Proti němu nikdo se svými argumenty neobstojí. Velice oceňuji, jak dokázal předvídat, kam se diskuze bude ubírat, a zamezoval tomu, aby se naráželo na nějaká témata, kde by se mohli všichni zamotat. Pak přišla opět chvíle pro hudbu, která uzavřela odpolední blok.

Následovala přestávka a možnost večeře. Musím pochválit hasiče, jak nám dobře upekli prasátko. To jsem ani nečekal, že o nás budou mít takovou péči. Večerní blok začal částí večerních chval, kterou si vzali pod palec řeholníci a řeholnice spolu s kapelou. Já jsem pouze pronesl úvod, vysvětlil strukturu a požádal o naslouchání či o připojení se. Hymnus zpívaly řádové sestry s doprovodem flétny, což znělo opravdu skvěle. Potom se všichni na pódiu podíleli nějak na žalmech, kde byly nosným nástrojem elektrické varhany. Čtení jsem četl sám. Zbytek opět zpívali řeholníci a řeholnice. Pak se odstranily lavičky nejblíže pódiu, aby se utvořila plocha k tanci. Potom až do deseti hodin hrála kapela krásné písně, přičemž některé byly skutečný katolický rock, pokud se to tak dá nazvat. V deset jsem přišel oznámit konec denního programu, přičemž hasičské občerstvení s pivem i prasátkem fungovalo dál. Setrval jsem a trochu odpočíval. Přeci jenom jsem už dlouho netančil na parketě (a v klerice už vůbec ne).

Ráno na osmou hodinu byla v plánu mše svatá. Mohl jsem ji zařídit později, ale říkal jsem si, že ať přijde jenom ten, kdo opravdu chce a koho to den předtím nadchlo. Kdo nemá zájem, ať radši setrvá doma. Celebroval otec biskup, který přijel svým silným vozem Audi. Koncelebrovalo nás asi ještě pět dalších kněží. Na začátku jsem zmínil strukturu mše svaté a poprosil o zdržení se hlasitých projevů během obřadu. Stalo se mi totiž již několikrát, že jsem byl na mši, kde někdo cizí přišel a začal celému společenství cosi vysvětlovat. Není to moc příjemné. Ovšem zvolil jsem dobrý čas, protože se takový nikdo nenašel. Před přijímáním jsem rovněž připomněl, oč se jedná a co to pro nás znamená. Otec biskup kázal o apoštolech a o tom, jak je Pán Ježíš posílal do světa. Jak to měli těžké a často za Pána položili i život. Však jeho poslední věta, že si snad nebude muset oprašovat nohy, až půjde z našeho města, mi přišla trochu nemístná a mnohými asi i nepochopená. Sbírka byla věnována na stavbu kostelíka. Po mši byla beseda s různými účastníky, kde se mohly klást dotazy. Utvořily se tak různé hloučky okolo kněží, otce biskupa, řeholníků i muzikantů. Hudba při mši byla velice dobře odhadnutá. Naštěstí to nebyla žádná rocková mše, ale jenom taková trochu tou hudbou „animovaná“, jak se dnes říká.

Poutníci z vedlejší farnosti a někteří naši farníci šli ke mně na faru na oběd. S pomocí obětavých pomocnic se podařilo připravit svíčkovou s knedlíkem.

Když se na tu celou akci podívám, tak mohu jednoznačně tvrdit, co žije v našem městečku za obyvatele. První skupinou jsou věřící, tedy moji farníci. Zbytek nejsou žádní ateisté nebo nevěřící. Jsou to jenom ti, kteří Slovo Boží ještě nevzali k srdci, ale touží se setkat s někým tak úžasným, kdo by jim pomohl tak jistě a zaručeně jako náš Pán. Proč by jinak zůstávali naslouchat, když se jim to umí dobře podat, jak to s Boží pomocí mistrně zvládnul můj kamarád jezuita. Nikomu není duchovní stránka lhostejná, pouze ti, co neví, co s ní mají dělat, ji zahazují, přestože se k nim stále vrací jako tajemný Boží hlas šeptající tiše v jejich srdci: „Mám Tě rád“.