Průměrný křesťan, jak bych ho rád viděl

Těžko posouditelnou věc nyní zvážím. O nějaké průměrnosti je možné hovořit pouze v těch případech, kdy se něco z průměru vymyká. Musí tedy zároveň s průměrným existovat i neprůměrné. Pokud to postavím na lineární hodnotící osu, bude podle zřejmých aritmetických pravidel existovat vedle průměrného i POD- a NAD-průměrné. Budu-li zvažovat tedy průměrného křesťana, musí být po jeho boku i nějaký lepší či horší.

Budu sledovat život tohoto člověka od početí do smrti. Tedy průměrný křesťan je zplozen jako dítě v průměrném křesťanském manželství. Je v prvních měsících po narození pokřtěn a je mu vybrán dobrý kmotr, který je pokud možno z nadprůměrného křesťanstva. Zpravidla je to jeden z příbuzných, kteří zasvětili svůj život Bohu jako řeholníci či kněží, popřípadě to může být i babička či strýček, není-li v rodině takového člověka. Pak se dítě neukáže několik let v kostele, ale během mší je hlídáno podprůměrnými křesťany ve své rodině. V letech, kdy je již dítě schopno komunikovat plně verbálně je bráno již na bohoslužby, kde se dětem kněz vždy pár slovy věnuje. Rodiče naučí dítě základních několik modliteb. Dítě navštěvuje ve škole hodiny náboženství po celý průběh povinné školní docházky. Potom již není dítě rodinou nábožensky vůbec formováno. Ve spolupráci s místní církví se v polovině případu přihlásí k biřmování. Během příprav na biřmování je prohlubována víra mladého křesťana. Důležité je uvědomit si, co biřmování znamená. Je to velké poslání stát za svou vírou za všech okolností. Proto ne každý k biřmování dosáhne. Od sedmnácti let již začíná myslet děvče na vdávání. Pánové však s tímto rozmýšlením ještě nějaký rok setrvají. Během následujících až deseti let dovršuje osoba své vzdělávání v domácnosti, v hospodářství, v zaměstnání, ve škole. Osoba se staví ideově na vlastní nohy a získává již hmotné vlastnictví prací nebo nehmotné studiem. Tento věk je provázen rozporuplným pocitem, který na jedné straně staví osobní svobodu a na druhé touhu po rodině či duchovním zasvěcení v řádu nebo v kněžství. Tato touha má být naplněna a třicetiletá osoba by měla mít již složené sliby manželské či řeholní nebo přijaté kněžské svěcení.

Tedy novomanželé neotálejí s rodinou a nehledě na materiální podmínky ji přivádějí na svět. Kdo by hleděl na hmotné zázemí, když je jisté, že „chalupu dostane od táty“, jak se zpívá v Prodané nevěstě. Ať je to chalupa, rodinný dům či byt 1+1, nebrání to mladé rodině plně si užívat své vzájemné lásky a rovněž nebýt vzdálen od Boha v řádném církevně uzavřeném sňatku. A tak čas běží a děti se rodí jedno za druhým. Jedno za maminku, jedno za tatínka jako průměrné křesťany, jedno jako podprůměrný křesťan či odpadlík od víry a jedno jako nadprůměrný křesťan, zpravidla budoucí řeholník, kněz, katecheta, kostelník, lektor, žalmista, varhaník, učitel nebo vychovatel. Čtyři děti je docela pěkný počet na veselou rodinu. Jakmile děti vyrostou, je jedno pověřeno péčí o rodiče ve společné domácnosti. Rodičům je zajištěna přízeň až do posledního dne, kdy se s láskou a díkem loučí se svými potomky.

Náboženský život ideálního průměrného křesťana se skládá zaprvé z nedělní mše svaté a mší svatých za zesnulé příbuzné a v církví nařízené svátky. Pokud k tomu pan farář nabídne, účastní se i pár jiných bohoslužeb v jiné významné svátky nebo památky. Během roku několikrát zajde ke zpovědi, ne však pouze v adventu a době postní. S místním farářem se zná zběžně. Ví o sobě a občas prohodí slovo. Když ráno vstane, neopomene poděkovat za krásný Boží den. Vzpomene si na Pána při jídle, kdy se znamená křížem a krátkou modlitbou. Večer spolu se svou partnerkou se krátce obrátí v modlitbě k nebesům. Občas i s dětmi, jsou-li na to dosti velké. V každém případě udělá dětem před spaním na čelíčko křížek. Párkrát do roka jedou spolu s celou rodinou na pouť, pokud možno pěší. Je to buď v místě, odkud pochází jejich rodiče či bydlí příbuzní nebo v nějakém všeobecně známém poutním místě. Samozřejmě nezapomínají na pouť ve vlastní farnosti a řádně ji slaví spolu s ostatními farníky i s pozvanými příbuznými. Bible je v rodině připravena pro slabé chvilky, které nastávají málokdy, ale zvláště čeká na to z dětí, které má k Bohu bližší vztah. Rodiče respektují jeho povolání, ale neodpustí si pár slov od této cesty zrazující. Tak je ten nadprůměrný synek nebo dcerka postaven vždy znova před otázku, zda opravdu chce jít cestou zasvěcení se Bohu a službě druhým a vyjít z průměrnosti.