Máme naději v živém Bohu

Máme naději v živém Bohu

Mám chuť Vám napsat pár slov... Proč? Chci se s Vámi podělit o to, na čem mám podíl. Chci se trochu zamyslet nad tím, jak se projevuje Boží přítomnost v nás. Potkal jsem totiž mnoho lidí věřících, ale ne každý z nich byl na první pohled rád, že je věřícím. Pokud pominu ztrápené tváře návštěvníků kostelů, kteří většinu mše svaté setrvávají pokorně pod kůrem nebo velice úspěšně blokují vchod do kostela, tak je zde ještě mnoho jiných neduhů, které se staví proti tomu, že křesťan a o to více katolík by měl být ze své víry nadšen. Velice smutno je mi z těch lidí, kteří dokáží během řeči sice vyznat, že jsou věřícími, ale kostel viděli během posledních několika let jenom z veliké dálky. A když jim člověk začne líčit, jak by měli žít náboženský život buď řádně nebo vůbec (neboť ten, kdo nedodržuje řád, tak je neřád :) ), tak se ohrazují květnatými argumenty o Boží všudypřítomnosti a o tom, že ke svému náboženskému životu žádné chození do kostela ani nepotřebují. Je mi upřímně líto těchto lidí, kteří pohrdají náboženskými shromážděními a zanedbávají je (Žd 10, 25). Proto o to více prosím za vlažné křesťany ve svých modlitbách. Ano, tito vlažní souvěrci nám často dělají velkou ostudu. Jsou to ti, které nám často nevěřící prostředí vytýká jako hlavní protiargument – oni hřeší, ale pak zajdou ke zpovědi a všechno je v pohodě. Není to tak docela pravda, ale to nechám stranou.

Spíše jde o nás, kteří víru prožíváme skutečně. Pokud věříme „Bohu“ a ne jenom „v Boha“, tak máme dát Jemu do rukou i všechny naše nedostatky, aby nás On přetvořil k obrazu svému. Pak budeme moci být statečnými Kristovými svědky. Budou i ostatní moci na nás obdivovat, kde bereme tu sílu k neúnavné práci. Svým zápalem do práce jenom prokazujeme stále znovu to, že ten, ve kterého věříme, je skutečně mocný. Neostýcháme se dřít až do úmoru, abychom oslavili toho, který nám dal spásu. „Proto se namáháme a zápasíme, že máme naději v živém Bohu, který je Spasitelem všech lidí, zvlástě věřících.“ (1 Tim 4, 10). Ostatně toto je heslem i letošních diecézních setkání mládeže. Tato naděje „je důvěrné očekávání Božího požehnání a blaženého patření na Boha; je také bázní urazit Boží lásku a přivolat trest.“ (KKC 2090) Tak tedy doufáme, že s Bohem jsme a s Bohem budeme navěky a cítíme, jak bolestné je pro Boha i pro nás samotné jakékoliv porušení všech norem života, které nám Bůh i skrze Církev svatou dal, tedy jak bolestné je hřešit. Proto se máme vyvarovat veškerého zoufalství a opovážlivosti (KKC 2091), se kterými bychom buď nevěřili, že nám Bůh v našich těžkostech pomůže nebo bychom s kamennou tváří falešně doufali, že si pomůžeme sami svou pílí.

Mít naději v živém Bohu pak také znamená, že ten Bůh pro nás musí být skutečně živý. Bůh, který nejen, že zprvu něžně klepe na brány našich srdcí, ale posléze na ty brány buší a úplně do nich kope, abychom slyšeli my zatvrzelci, že ten Bůh není jenom snůška metafyzických pouček a liturgických frází. Ten Bůh je totiž skutečně živý. Je na nás, jestli si budeme známek jeho života všímat. Stačí přeci jenom otevřít oči a uši, sledovat všechny ty každodenní maličké zázraky, které se okolo nás dějí. Zázrak nemusí být nutně zdánlivé porušení fyzikálních zákonů, ale prostá neuvěřitelná souhra okolností, která je bez Božího zásahu těžko vysvětlovatelná, zejména, pokud takových „náhod“ pozorujeme denně množství. Je přeci psáno: „Blahoslaveni čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha“ (Mt  5, 8) Oprosťme svá srdce ode všech nepravostí zejména upřímným vyznáním při svátosti smíření a pokání, vroucí modlitbou, která nesmí být jenom odhrkáním pár modliteb, ale prožívaným ponořením do Boží přítomnosti. Nezapomínejme také na setkání se svátostným Spasitelem při svatém přijímání a v eucharistické adoraci.

Ach, jak jsme slabí, když si teď říkáme, že to vše zvládneme. Copak zvládneme nehřešit a neustále se modlit, žít v milosti posvěcující a v dobrém vztahu se všemi lidmi? - Jenom v naději, která nám dává doufat v Boží požehnání a milosrdenství, můžeme toto vše začít činit. Jenom tak můžeme nastoupit cestu k sebezdokonalování.

Tedy – máme naději v živém Bohu, ano, v tom Bohu, který žije a stále k nám přichází během každého všedního i svátečního dne. V Bohu, který jako náš Pán, Přítel a Bratr přišel kdysi mezi nás v lidském těle, aby nám tuto naději dal a pro nás se snižuje do způsob chleba a vína a který se nechává zavírat do monstrancí, abychom my s ním mohli trávit další chvíle. Je to bláznivost? Ne, je to naděje!

Proto tedy po vzoru svatých setrvávejme v upřímné radosti z toho, že můžeme svůj život žít s Pánem a snášet s Ním dobré i zlé. Tuto radost, ať na nás vidí i ostatní tím, že k nim budeme vždy s láskou přistupovat a budeme ochotni jim pomáhat.