Vítejte na stránce uživatele Angelara

Antiochia - turnus C, L. P. 2010

14. 8. 2010 22:35

Dva týdny v Alt Vogelzeifen - Antiochia C/2010 v Rudné pod Pradědem

Vesnice Alt Vogelzeifen neboli Staré Ptačí Rýžoviště je původně německým obyvatelstvem osídlenou obcí s téměř 400 obyvateli. Po surovém vyhnání našich německy mluvících spoluobčanů po druhé světové válce byla obec jako stovky jiných dosídlena lidmi z různých koutů Československa. To se samozřejmě projevilo i na vymření původních obyčejů. Obyvatelé sice nějak společně kulturně žijí, ale většina z nich již nenachází cestu do chrámu Páně. Také v této vesnici už není ani farář, což má také nedozírné následky nebo jak by řekl sv. Jan Maria Vianney: „Nechte farnost dvacet let bez faráře a budou se klanět zvířatům.“ Jakmile mezi lidmi chybí živé křesťanské společenství, lehce se stane, že víra i všech ostatních upadá a lidé se od Církve svaté vzdalují.

Aby lidé měli možnost setkat se s Pánem Ježíšem, vypravili jsme se do této vesnice dnes nazývané Rudná pod Pradědem a přinesli jim Pána Ježíše v našich srdcích. Setkávali jsme se s obyvateli všech věkových kategorií a snažili se ukázat, že je normální věřit a že Církev je živé společenství lidí, kteří mají rádi Pána Boha a ví, že On má rád je. Proč se ale nazýváme Antiochia? Antiochia je totiž město, ve kterém byli poprvé Kristovi učedníci nazváni křesťany. Chceme tak být nástrojem Pána, aby ostatní mohli si na nás ukázat a říct, že to jsou ti křesťané a že jsou docela fajn.

Bylo nás na našem turnuse celkem deset členů, šest děvčat a čtyři kluci, z toho dva bohoslovci a jeden pastorační asistent. Většina nebyla na Antiochii poprvé. Náš denní program byl asi takový, že ráno jsme vstali a sešli se v kostele sv. Jana Křtitele na ranní modlitbu. Potom jsme se přesunuli do jídelny a něco posnídali. Následoval dopolední program, kdy jsme se buď věnovali dětem a mládeži nebo jsme zařizovali jiné potřebné věci jako třeba roznášení pozvánek na různé akce po vesnici. Po obědě jsme si chvilku odpočinuli. Občas byla u stolu i katecheze na nějaké zbožné téma (Modlitba, Panna Maria, Spása, Čistota). Odpoledne jsme šli většinou opět na hřiště. V půl páté však byla bohoslužba slova (občas dokonce mše svatá, když přijel kněz). Na bohoslužbu jsme zvali děti a mládež. Někteří byli třeba v kostele poprvé a další dny přišli znovu. Podle věku účastníků bohoslužby bylo potřeba vhodně připravit komentář ke čtení. Bohoslužbu vedl vždy nějaký z bohoslovců. Potom byl ještě chvíli čas na další věnování se dětem nebo na jiné rozhovory. Po večeři jsme také chodili se starší mládeží hrát fotbal. Když spolubratr bohoslovec konstatoval, že kope za pokání, tak byl hned jasný název našeho týmu: FC Pokání Antiochia. Občas jsme šli i do místní putyky, abychom se seznámili i s jinými lidmi a často nám stalo, že došlo i na rozhovory o víře. Nejkrásnější ale vždycky bylo, když jsme se mohli s někým podělit o příběh o Ježíšovi, kterak svět spasiti ráčil. Večer bylo také podstatným bodem programu tak zvané kolečko, kdy každý z nás řekl, co ho daný den oslovilo a zakončili jsme to společnou modlitbou.

Kromě toho jsme udělali i pár zajímavých akcí. První byla olympiáda pro děti, která se těšila hojné účasti podobně jako hon za pokladem. Také jsme hráli i noční bojovku a na své si přišli i starší občané, když jsme jim nabídli společné posezení. A také velkým bodem našeho působení bylo divadlo o Lakomé Barce od Wericha a hraný biblický příběh o Jonášovi. Jeden den jsme dokonce šli na výlet a někteří z nás došli až na Praděd. Vícero akcím předcházelo také osobní pozvání, když jsme vesnici procházeli a nabízeli jsme akce občanům. Také jsme některé i jindy navštívili a popovídali si s nimi.

Dalo by se ještě dlouho psát, ale pro udělání si obrázku to jistě stačí. Jenom je potřeba dodat, že každý rok má Antiochia trochu jiný průběh a každý rok je ta vesnice/městečko, kde se Antiochia koná, trochu jiná. Ale rozhodně všem doporučuji, aby se příští rok připojili a obětovali dva týdny svého života Pánu Bohu. On je štědrý a odvděčí se nám za to mnohonásobně, třeba jenom už tím, že jsme každý z nás mohli poznat aspoň několik skvělých lidiček. Věřím, že símě, které jsme seli v Alt Vogelzeifen, jednou užitek přinese. Ač to nebude hned a ač zřejmě my nebudeme u žní, stálo to za to. Přinejmenším se zmenší předsudky vůči Církvi, někteří lidé třeba slyšeli slovo Boží poprvé a nechají se jím osvítit ve svém životě. A největší odměnou bude, když někdo uvěří v Pána Ježíše a nechá se osvobodit pravdou a obmýt křestní vodou. Ovšem my jsme jenom seli, teď je zde ještě těžká práce obdělávání, kterou bude mít na starosti pan farář, který bydlí v sousední Malé Morávce.

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio