Jak být svědky Krista?

6. 8. 2008 Setkání Svatého Otce s kněžími, trvalými jáhny a bohoslovci v dómu v Brixenu

Po úvodní modlitbě a přivítání od J. E. Wilhelma Eggera, diecézního biskupa diecéze Bozen-Brixen, bylo položeno Svatému Otci celkem šest obšírných otázek. První z nich byl dotaz bohoslovce, který zde uvádím:

Michael Horrer, bohoslovec:

Svatý Otče, jmenuji se Michael Horrer a jsem bohoslovec. Na XXIII. Světových dnech mládeže v Sydney v Austrálii, kterých jsem se s dalšími mladými z naší diecéze účastnil, jste před více než 400 000 mladými stále znovu poukazoval na působení Ducha svatého v nás mladých a v Církvi. Tématem bylo: „Dostenete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky“ (Sk 1,8). Nyní jsme se my mladí – znovuposílení Duchem svatým a Vašimi slovy – vrátili do našeho domova. Svatý Otče, jak můžeme nyní zde v naší zemi, konkrétně v naší všednodennosti, žít a jiným zpřístupňovat zkušenost, aby také naši příbuzní, přátelé a známí a naši bližní pocítili a zakusili sílu Ducha svatého a my tak plnili Kristův příkaz být jeho svědky? Co nám radíte, aby naše diecéze navzdory stárnutí kléru zůstala mladá a otevřená pro působení Ducha svatého, který vede Církev?

Svatý Otec Benedikt XVI.:

Děkuji Vám za tuto otázku. Těší mě, že vidím bohoslovce, kandidáta kněžství této diecéze, ve kterém mohu zahlédnout, jak se říká, novou tvář diecéze, a těší mě, že jste byl spolu s dalšími v Sydney, kde jsme při velké slavnosti víry společně již zažili to, že Církev je mladá. Byla to veliká zkušenost pro lidi v Austrálii.  Byli před Světovými dny mládeže konfrontování s velkou skepsí, protože přirozeně to s sebou neslo mnoho omezení v běžném životě, mnoho nepříjemností v dopravě i jinde. Ale na konec - jak jsme to také viděli v médiích, jejichž předsudky se krok za krokem odbourávaly - byli všichni zasaženi touto atmosférou radosti a víry; že přijíždějí mladí lidé a neohrožují bezpečnost nebo nečiní jiné problémy, ale chovají se pokojně. Viděli, že víra i dnes je přítomnou silou a že je silou, která orientuje lidi správně, takže jsme mohli v jakýsi okamžik pocítit, abych tak řekl, vanutí Ducha svatého, které odválo předsudky, jež si lidé zřetelně utvořili, ano, zde je to, co se nás týká, zde je směr, kterým máme jít, takto je možné žít, takto se otevírá budoucnost.

Dobře jste řekl, byl to veliký okamžik, ve kterého si jakoby neseme domů plamen. Ale ve všední den je obtížnější pocítit působení Ducha svatého nebo sám být Jeho nástrojem, aby On mohl být přítomen, aby vanul, očistil předsudek doby, učinil v temnotách světlo a dal poznat nejen, že víra má budoucnost, ale že víra je budoucností. Jak to máme učinit? Inu, sami toho samozřejmě nejsme schopni. Koneckonců je to Pán, který nám s tím pomáhá, ale musíme však být připravenými nástroji. Jednoduše bych řekl: Nikdo nemůže něco dát, co sám nemá, to znamená, nemůžeme Ducha svatého účinně předávat, nechat Ho (jiným) zakusit, když my nejsme v Jeho blízkosti. A tak, myslím, je to první, co je důležité, abychom byli zůstávali prostorem, kde Duch svatý dýchá, abychom byli s Ním v kontaktu. Jenom tehdy, když my sami jím budeme uvnitř prodchnuti, když On bude v nás přítomen, potom můžeme také my Ho předávat, pak nám On dá také obrazotvornost a spasitelné myšlenky, jak se to (předávání) dá činit; myšlenky, které člověk nemůže předem naplánovat, ale které vyvstávají v dané situaci, protože zde Duch svatý působí. Bod jedna tedy: Sám zůstávat prostorem, kde dýchá Duch svatý.

Janovo evangelium nám vypráví, jak Pána po Zmrtvýchvstání přichází k učedníkům, dechne na ně a praví: „Přijměte Ducha svatého“. To je paralela k dějinám stvoření, kde Bůh dechne na hlínu a hlína ožije a stane se člověkem. Nyní se člověk vnitřně zatemnělý a polomrtvý nově nadechne od Krista a je to dech Boží, který mu dává nový rozměr života, život s Duchem svatým. Můžeme tedy přímo k tomu říci: Duch svatý je dech Ježíše Krista, a my musíme Krista jaksi stále znovu nechat na nás dýchat, aby se v nás tento nový dech stal živý a účinný a působil na svět. To by znamenalo, že musíme být v blízkosti Krista, což činíme tím, že se zabýváme Jeho slovem. Víme totiž, že Duch svatý je hlavním autorem Písma svatého. Když v něm s Bohem rozmlouváme, nehledáme v něm jenom minulost, ale je v něm skutečně přítomně mluvící Bůh, potom se, jak jsem říkal v Austrálii, procházíme rovnou v zahradě Ducha svatého, potom s Ním mluvíme a On s námi. V tomto prostoru být doma, v prostoru Božího slova, je velice důležité, a to nás, abych tak řekl, uvádí do toho dechu Božího. A potom samozřejmě musí z tohoto naslouchání, této procházky ve slově Božím, vyvstat odpověď v modlitbě, v kontaktu s Kristem. A přirozeně zejména v Nejsvětější svátosti Eucharistie, ve které On na nás sestupuje a do nás vstupuje, takřka s námi splývá. Ale také svátost smíření, ve které se znovu necháváme očišťovat, obmývat temnoty, které všední den v nás zanechává.

Zkrátka, život s Kristem v Duchu svatém, ve slovu Božím a ve společenství, živém společenství Církve. Svatý Augustin praví: „Chceš mít Boha, potom buď v těle Kristově“. V mystickém těle Kristově je prostor Jeho Ducha.

To všechno by mělo určovat běh našeho dne, aby byl strukturovaný, aby to byl den, ve kterém jsme pro Boha stále více přístupní, ve kterém se tímto způsobem stáváme stále více prodchnuti Duchem svatým. Když to činíme, když nejsme v tomto ohledu příliš líní, příliš nedisciplinovaní nebo jinak zahálčiví, pak se na nás něco stane, pak den dostane podobu a tím pak nebude podobu náš život, kterou z nás vyzařuje, aniž bychom museli tolik přemýšlet a být činní tak „propagandisticky“: Přijde to samo od sebe, protože je to naším nitrem.

A k tomu bych zadruhé doplnil, avšak s tím v logicky provázeném rozměru: Když žijeme s Kristem, konáme také lidské věci správně. Víra je však nejen nadpřirozená, ale buduje z člověka opět člověka, jak ukazuje tato paralela mezi dějinami stvoření a 20. kapitolou Janova evangelia; (víra) staví rovnou na ctnostech přirozených: spravedlnosti, radostnosti, připravenosti naslouchat, schopnosti odpustit, velkorysosti, dobrotě, vzájemné upřímnosti. Tyto lidské ctnosti jsou známkou toho, že víra opravdu je přítomna, že jsme skutečně s Kristem. A proto, věřím, bychom měli také dbát na sebe samé, abychom v nás nechali dozrát obyčejnou lidskost, aby víra byla znamenala stávat se člověkem. Stávat se člověkem je to, že lidské věci i naše zaměstnání konáme správně a dobře s ohledem na ostatní, se starostí o ostatní, kterou (vlastně) pečujeme nejlépe sami o sebe: Tím, že pomáháme druhým, pomáháme nejlépe také sami sobě. A z toho rostou potom odpovídající iniciativy, které člověk naplánovat může: společenství modlitby, biblická společenství nebo rovnou společenství pomáhající lidem v nouzi, kteří pomoc potřebují, kteří stojí na okraji společnosti, nemocným, postiženým atd. … Tehdy otevřeme oči, abychom se podívali, k čemu mohu já být způsobilý, abych se do odpovídající iniciativy zapojil já a jiným k témuž dodal smělosti. A právě tyto lidské věci pak dodají sílu někde opět vstoupit do kontaktu Duchem Božím.

V Římě mi vyprávěl velmistr Maltézského řádu, jak o Vánocích šel s mladými lidmi na nádraží, aby (mu) tam pomohli opuštěným lidem vnést kousek Vánoc. On pak odešel do ústraní, přičemž zaslechl, jak jeden mladý říká jinému: „To je mnohem pěknější, než kdybych byl na diskotéce. Tady je to fakt pěkné proto, že můžu udělat něco pro druhé!“. Takové iniciativy v nás „rodí“ Ducha svatého. Bez množství slov nechte sílu Ducha působit a obdržíte bdělost pro Krista.

Inu, řekl jsem zřejmě málo konkrétních věcí, ale myslím tím, abychom sami žili v blízkosti Ducha svatého, že což je důležité. Pokud žijeme v prostoru Ducha, žijeme v těle Kristově, abychom odtud zakoušeli stávání se člověkem, pěstovali obyčejné ctnosti a tak se učili být dobrými v nejširším smyslu slova a tím získali smysl pro (zapojení se v) dobré iniciativy, které pak samy vyvíjí misionářskou činnost a jaksi dávají vzniknout okolnostem, ve kterých se dá smysluplně a pochopitelně mluvit o Kristu a naší víře.

Přeloženo z němčiny z knihy: M. Pezzei, K. Gruber: Papst Benedikt XVI. in Südtirol/Papa Benedetto XVI in Alto Adige, A. Weger, Brixen 2008.