Když se zmíní „liška“, ihned se mi vybavuje zrzavé zvířátko, jakýsi lesní psík s úžasným ohonem. V další řadě mi přichází na mysl také ti, kteří nosí jméno Liška nebo Lišková, ale nemohu zapomenout ani na jednu současnou spolužačku z fakulty, která (v dobrém slova smyslu!) krásou, barvou, délkou i úpravou svých vlasů připomíná liščí chloubu, kterou je onen nádherný bujný ocas.
Přísloví jakoby z bajky „Každá liška svůj ocas chválí“ velice vystihuje myšlení člověka. Naše praktické myšlení je uzpůsobeno tak, abychom vždy vybírali lepší řešení z dostupných. Ovšem zde nastává problém, kde se máme dovědět, které řešení je v dané chvíli lepší. Zde máme dvě možnosti – buď budeme věřit, že je nějaké všeobecně platné řešení a budeme se ho snažit nalézt, čímž se můžeme dostat do nepříznivé situace, že naše představa o věci nebude ve shodě se skutečností (scholastikové by řekli, že bychom nebyli v pravdě, která je právě v souladu věci a myšlení) nebo si vytvoříme hodnocení vlastní. Druhé řešení právě popisuje uvedené přísloví: Každá liška je totiž patřičně hrdá na to, co má – na svůj krásný ohon, protože naprosto odpovídá její představě o tom, jaký má vlastně ten nejliškovatější liščí ocas být. Když však liška o ten ohon přijde, nemůže si přece dovolit tak chytré lesní zvíře říkat, že je jako liška úplně vyřízená, protože ztratila to nejkrásnější, co měla – naopak: tehdy si liška řekne, že ten ocas není vůbec důležitý a že jsou úplně mimo ty lišky, které si na něm ještě zakládají.
Jak ale překonat tu tíživou situaci, když bychom zjistili, že náš život není ve shodě s našimi představami o správném životě? V předchozí větě však už je ale cítit, že jsme nějaké představy o životě přijali a nevytvořili si je sami – ano, přijmout představy zvenčí je prvním krokem. Chtěli bychom kráčet po správné cestě, ale neměli bychom průvodce. K čemu by nám bylo náboženství, kdyby nám nedalo sílu jít po cestě pravdy? K čemu je nám bůh, který by člověka nechal napospas lidské beznaději? O takového boha by nikdo neměl zájem, a proto ho píši s malým „b“. Náš Bůh je ale Bůh milující – Jeho láska se projevuje nejprve mezi Osobami Nejsvětější Trojice, což se projevuje i ve světě, protože „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (J 3,16) To, jak projít život a nezpronevěřit se vlastní identitě nám ukázal Kristus Pán – Bůh, který se stal člověkem. Vždycky a ve všem se svou lidskou vůlí podřizoval své vůli božské a nezalekl se ani smrti (srov. Flp 2,7-8). Úctou k Nejsvětějšímu Srdci Páně se snažíme přijmout za svou poslušnost, která byla vlastní Pánu Ježíši z Jeho lidské přirozenosti. (Proto také vyznáváme, že v Pánu Ježíši Kristu jsou dvě vůle – božská a lidská. Kdyby tomu tak nebylo, nejen, že by se nestal plně člověkem, a my bychom tudíž nebyli plně spaseni, protože to, co není přijato, nemůže být spaseno. Přičemž poslušnost si vyžaduje, aby první poslouchal druhého – tedy člověk Pán Ježíš poslouchá Boha – jedinou vůli Nejsvětější Trojice. Je zažitým omylem říkat „Božské“ Srdce Páně, protože je jasné, že Bůh by poslouchal sebe, ale že člověk poslouchá Boha, to je opravdu úctyhodné. Modlíme-li se v litaniích invokaci „Srdce Ježíšovo až k smrti poslušné“, předpokládáme tím, že je to srdce smrtelného člověka poslušného Bohu i přes úzkost nadcházející smrti.) Nejde tedy o žádné sentimentální srdíčkaření a vylévání citů, mindráků a komplexů, které si každá liška upraví podle svého ohonu, ale o opravdové následování Krista se všemi radostmi i starostmi. Jak by řekl sv. Benedikt, je taková cesta ctnosti zpočátku hořká, ale potom sladká a běží se jí s nevýslovnou lehkostí.
Boží milostí pro zásluhy Pána Ježíše dostala na této ctnosti krásně připravenou závodní dráhu i Panna Maria, která byla ušetřena dědičné viny i všech hříchů osobních, takže ji právem můžeme nazývat Neposkrvrněnou. Je pro nás vzorem ctnostného života a opravdovou poslušnou dívkou Páně a protože se Bohu nikdy nezpronevěřila, je nyní v Jeho slávě naší vzácnou přímluvkyní. Tak máme v církevním kalendáři hned po slavnosti Nejsvětějšího Srdce Páně nez. památku Neposkvrněného srdce Panny Marie.
Ježíši tichý, srdce pokorného, přetvoř naše srdce ne podle našich představ a výmyslů, ale podle Srdce svého.
Díky za připomenutí toho, čemu věříme a co milujeme+
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.