Vítejte na stránce uživatele Angelara

"Victimae paschali laudes" - velikonoční sekvence

4. 4. 2013 20:03

"Victimae paschali laudes" - Duchovní zamyšlení nad velikonoční sekvencí

P. Daniel Eichhorn

 

 

Víctimae pascháli laudes
ímmolent Christiáni.

Agnus redémit oves: Christus ínnocens Patri
reconciliávit peccátores.

Mors et vita duéllo conflixére mirándo:
dux vitae mórtuus regnat vivus.

Dic nobis, María, quid vidísti in via?
Sepúlcrum Christi vivéntis:
et glóriam vidi resurgéntis.
Angélicos testes, sudárium et vestes.

Surréxit Christus spes mea:
praecédet vos in Galilaéam.

Scimus Christum surrexísse
a mórtuis vere:
tu nobis, victor Rex, miserére.

Amen. Allelúia.

K zářivým perlám liturgického roku náleží sekvence, která je výrazným znakem mší ve velikonočním oktávu.[1]

Hymnický text modlitby začíná vyzváním: „Velikonoční Oběti obětujte chválu, křesťané“.[2]

Vykoupení v Oběti Beránka

Hned po této úvodní výzvě se uvádí důvod této chvály: „(Protože) Beránek vykoupil ovce“, tedy čisté nevinné slabé mladé zvíře přináší spásu zástupu obyčejných. Zde se vynořuje židovsko-biblická tematika velikonočního beránka, kterého každá rodina o svátcích Paschy obětovala a musela sníst. Neboť podle Božího nařízení tento ritus Paschy sloužil k připomenutí velkého činu Hospodinova vůči předkům, totiž vyvedení izraelského lidu z egyptského otroctví. Kristus sám byl nyní pro apoštoly tento pravý velikonoční Beránek, který se nezabíjí v Chrámě, ale je obětován před branami města na oltáři kříže. Ve mši svaté se nám při Agnus Dei (Beránku Boží) připomíná tento velikonoční Beránek, který je zabit pro naši spásu – propter nostram salutem. Ale nejen to: slavení mše svaté je svátostnou přítomností tohoto životodárného zabití onoho velikonočního Beránka. Přesně toto zabití se děje – avšak způsobem svátostným, a proto „nekrvavým“.

Paradox života skrze smrt

Sekvence pokračuje paradoxním způsobem, kterým křesťanská spiritualita často popisuje tajemsví vykoupení: „Smrt s životem se setkala v podivuhodném souboji: Kníže života, který zemřel, vládne živý.“

Jde o tajuplný stav věci, když v křesťanském řádu spásy je život a smrt velmi těsně u sebe, protože skrze smrt přišel život. Mnoha byl darován život skrze smrt Jednoho. Tak se naplňuje, co Kristus, onen Kníže života, sám učil: „Když nepadne pšeničné zrno do země a neodumře, zůstane samo. Když však odumře, přinese hojné ovoce“, přinese nový a věčný život. Utrpení Božího služebníka se neukazuje pouze jako zdrcující utrpení, ale jako spásonosná Oběť, jako Oběť Bohu za bratry, jako libovonná Oběť. Obětování nevinného Beránka se děje k vykoupení stáda. Boží slitování se nám daruje skrze hrubé a dokonce smrtící násilí lidí.

Marie Magdaléna a apoštolové

Druhá část sekvence je dialogem mezi apoštoly a Marií Magdalénou. Josef Olejník[3] překládá otázku apoštolů: „Marie, kams´ ráno šla? Řekni nám, cos viděla!“ – a ona odpovídá: „Prázdný hrob Krista živého a slávu zřela jsem Vzkříšeného“. Apoštolové, na kterých je Církev postavena,  reprezentují Církev jako celek a reprezentují i nás samotné. Je to tedy dialog Církve na všech místech a ve všech dobách se ženou, která jako první dosvědčuje Zmrtvýchvstání. Právem nese svatá z Magdaly čestný titul „apostola apostolorum“ (doslova: „apoštolka apoštolů“), neboť byla první, která zvěstovala zvěstovatelům radostného poselství zprávu: Ježíš žije! Jaká to čest pro něžné pohlaví, jaké vyvolení a povolání!

Avšak Madlenčino očité svědectví jde ještě dále, když říká, že viděla: „anděly svědčící, roušku, šaty ležící.“ A melodicky pokračuje: „Vstal Kristus, moje naděje, jde před námi do Galileje.“[4] (Nynější) šestá a poslední sloka velikonoční sekvence uvádí nakonec odpověď apoštolů na svědectví Marie Magdalény jako vyznání a pocta vzkříšenému Pánu a prosbu k Němu. Sekvence končí klasickým velikonočním  zvoláním: „Víme, že Kristus opravdu z mrtvých vstal. Smiluj se nad námi, vítězný Králi. Amen. Aleluja.“

Tak je sekvence stručnou reflexí nejen hodin velikonočního jitra, ale také vznešeného tajemství vykoupení člověka od hříchů, smrti a ďábla. Modleme se sekvenci „Victimae paschali laudes“ o Velikonocích s opět větším vědomím těchto událostí a větší vnitřní účastí.

přeloženo z německého originálu: P. Daniel Eichhorn: "Victimae paschali laudes" Geistliche Anmerkung zur Ostersequenz In: Informationsblatt der Priesterbruderschaft St. Petrus, 23. Jg. Nr. 240/4 B6568 April 2013, str. 7-8.

 



[1] Účastníci bohoslužby se zájmem o liturgii ví, že jako sekvence se zpravidla označuje mezizpěv mezi čtením a evangeliem. Ve středověku bylo mnoho takových sekvencí. Jsou to básnické, nebiblické zpěvy, tj. jejich texty nejsou vzaty z Písma svatého. V některých oblastech, zejména ve vlastních ritech diecézí, měla každá neděle svou vlastní sekvenci. Od liturgické reformy v roce 1570 za sv. papeže Pia V. v návaznosti na tridentský koncil zůstaly v římské liturgii pouze čtyři sekvence: svatodušní „Veni sancte Spiritus“, na Boží Tělo „Lauda Sion“, o zemřelých „Dies irae“ a naše velikonoční sekvence „Victimae paschali laudes“. Až v roce 1727 byla znovu zavedena sekvence k Matce bolestné – „Stabat mater dolorosa“.

Velikonoční sekvence vznikla zřejmě v první polovině 11. století a jejím autorem je pravděpodobně Wipo Burgundský (cca. 990-1050). Wipo byl kaplanem císaře Konráda II. a Jindřicha II. Sklonek svého života prožil jako poustevník v bavorsko-českém pohraničí. Nejprve byla užívána sekvence v nešporách, večerních chválách denní modlitby Církve. Potom odtud přešla do velikonoční vigilie, do mší na konci velikonočního oktávu jakož i do nedělí v době velikonoční. Od tridentské reformy je „Victimae paschali laudes“ pevnou součástí velikonoční mše. Velikonoční sekvence je nejkratší mezi všemi sekvencemi a je pro ni typická její obsahová bohatost. Jejích toliko šest slok různé délky nemá žádný jednotný verš. Text se dělí na dvě části: První je spíše věcný úvod a druhou potom více osobně zaujatá část ve formě dialogu.

[2] První řádek vypovídá o „laudes“, tj. chválách. Modlitbou „Laudes“ - ranními chválami vlastně začíná každý den v církevní modlitbě výzvou k chvále Boží podobně jako naše sekvence.

[3] Pozn. překl.: Uvádím český zhudebněný text Mons. Mag. Josefa Olejníka z Velikonočního graduálu namísto německého Anselma Schotta, jehož cituje P. Eichhorn.

[4] Dřívější šestá sloka podtrhovala věrohodnost Mariina svědectví vůči tehdejším Židům. S ohledem na ně byla již v roce 1570 vypuštěna.

Sdílet

Komentáře

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio